Vo Svetle Pravdy

Posolstvo Grálu od Abdrushina


1.KNIHA ◄ ► 2.KNIHA
Deutsch
English
Francais
Español
Português
Русский
Український
Česky
Obsah


35. Zločin hypnózy

Zvláštní! Ještě před dvaceti lety zuřilo se proti tvrzení, že hypnóza skutečně existuje, a všechny v tom předcházeli zejména mnozí lékaři. Nezalekli se toho, aby hypnózu označili jako podvod a švindl, jak to krátce před tím učinili s léčivým magnetismem, který je dnes pro tak mnohé velkým požehnáním. Ti kdo ho vykonávali byli nejostřejším způsobem napadáni a označováni za kejklíře a podvodníky.

Dnes jsou to právě zase lékaři, kteří si z větší části  hypnózu přivlastnili. Co ještě před dvaceti lety nejostřejšími výrazy popírali, toho se dnes zastávají.

To se dá posuzovat ze dvou stran. Kdo sledoval tehdejší zuřivý boj zcela věcně, nemůže se dnes přirozeně ubránit úsměvu, jestliže opět musí pozorovat, jak tehdejší nepřátelští horlivci pokoušejí se, dříve jimi tak opovrhovanou hypnózu, nyní s ještě větší horlivostí používat. Na druhou stranu se musí zase uznat, že takovému, téměř grotesknímu obratu, náleží přece jen také úcta. Patří k tomu přece určitá odvaha, vydat se nebezpečí směšnosti, která je právě v těchto případech velmi pochopitelná. Je nutné v tom poznat opravdovost, kterou by chtěli lidstvu skutečně prospět a z tohoto důvodu se nelekají vzít na sebe právě takové nebezpečí.

Je jen politování hodné, že se z toho nevzalo poučení do budoucna a nenastalo více opatrnosti s hodnocením a řekněme to klidně s osočováním, jestliže se jedná o věci, které patří do stejné oblasti, ve které je hypnóza. Žel, děje se to dnes s mnoha jinými obory stejné oblasti, navzdory všem zkušenostem opět přesně tak, ba téměř ještě hůře. Přesto se nakonec bude muset opakovat totéž divadlo, že se bez přechodu budou lidé náhle zastávat něčeho, co se doposud snažili tvrdošíjně popírat. A navíc, že se tak mnozí budou snažit, aby všemi prostředky a bezohledně dostali k použití jen do vlastních rukou to, čehož hledání a nalezení opatrně a za trvalého potírání přenechali nejprve jiným, zpravidla takzvaným „laikům“. Zda to pak ještě lze označit jako zásluhu a odvážný čin, ponechme otevřenou otázkou.  Je naopak mnohem pravděpodobnější to, že tyto věčně opakované pokusy jako zásluhy zmíněných počínání se mohou postavit do jiného světla. Pokud je výsledek povrchně posuzován.

Mnohem znepokojujícím je však to,  znají-li se účinky použití hypnózy opravdu správně. Je dobře, že existence hypnózy byla konečně uznána a potvrzena, a že přestaly tak mnohoslovné, avšak po nynějších zkušenostech jen nevědomost prozrazující útoky vědy. Avšak to, že pod ochranou náhle vědoucích dosavadních protivníků doznalo také její používání tak velkého rozšíření, svědčí o tom, že tito vědoucí jsou mnohem více vzdáleni od vlastního poznání, než původně hledající a tolik tupení laici.

Je otřesné vědět, jaké zlo vzniká tím, že se tisíce důvěřivých vydávají do takzvaných povolaných rukou, aby se podrobili hypnóze dobrovolně, byli k tomu přemlouváni nebo, což je nejzavrženíhodnější, bez svého vědomí k tomu nuceni násilím. Také když se to všechno stalo s tím nejlepším úmyslem, a chtělo se tím způsobit dobro, tak to nemění nic na nezměrné škodě kterou toto používání v každém případě způsobuje! Nejsou to povolané ruce, používají-li hypnózu! Povolaným může být jen někdo, kdo je zcela obeznámen s  oblastí, do které patří všechno to, co on používá. U hypnózy  to jest jemnohmotná oblast!  A kdo jí skutečně zná, aniž by se toho jen v opovážlivosti domýšlel, nebude nikdy hypnózu používat, pokud chce pro své bližní to nejlepší. Ledaže by měl v úmyslu jim s plným vědomím těžce ublížit. Všude tam, kde se hypnóza používá se proto hřeší, lhostejno, zda se jedná o laiky či nikoliv! Není v tom ani jediné výjimky!

Už, když je ve vší jednoduchosti snaha logicky myslet, tak se musí dojít k závěru, že to je ve skutečnosti bezmezná lehkomyslnost, působit s něčím, jehož dosah lze přehlédnout jen v nejužších stupních, a jehož konečné účinky ještě nejsou známy. Jestliže takováto lehkomyslnost ve věcech blaha i bolesti bližních má za následek škodu nejen pro pokusnou osobu, nýbrž zodpovědnost padá dvojnásob těžce také na pokusy provádějícího,  nepřináší to tedy žádného uklidnění. Lidé by  raději neměli tak důvěřivě přistupovat na něco, co také sami důkladně neznají. Stalo-li se to bez jejich vědomí a vůle, tak je takové počínání vyloženým zločinem, a to také, jestliže to vykonaly takzvané povolané ruce.

Protože nelze přijmout, že ti kdo s hypnózou pracují mají v  úmyslu pouze škodit svým bližním, tak zbývá jen konstatovat skutečnost, že jsou úplně neznalí podstaty hypnózy a stojí zcela bez porozumění vůči následkům své vlastní činnosti. O tom nelze mít také nejmenší pochybnost; neboť může přicházet v úvahu jedno nebo druhé. Zbývá tedy nepochopení jako jediná možnost.

Jestliže člověk používá vůči svému bližnímu hypnózu, tak spoutává tím jeho ducha! Toto spoutání je samo o sobě duchovním proviněním nebo zločinem. Je neomluvitelné, jestliže se hypnóza používá za účelem léčby tělesné nemoci, nebo jako prostředek k zlepšení psychiky. Právě tak málo může být vysloveno na obhajobu to, že při těchto způsobených duševních změnách k dobrému, se také zlepšilo chtění dotyčného, takže hypnózou léčený si z toho přinesl zisk. Žít a jednat v takové víře je sebeklam; neboť jen to, co duch vykonává ze zcela svobodného a neovlivněného chtění, může mu přinést užitek, který potřebuje ke skutečnému vzestupu. Všechno ostatní je povrchnost, která mu může přinést jen dočasný a zdánlivý užitek nebo škodu. Každé spoutání ducha, lhostejno za jakým účelem se tak děje, zůstává bezpodmínečným zastavením v možnosti nutného pokroku. Vůbec nehledě na to, že takové spoutání přináší s sebou daleko více nebezpečí než užitku. Jakýkoliv takto spoutaný duch je nejen přístupný vlivu hypnotizéra, nýbrž zůstává v určité míře, a navzdory případnému zákazu hypnotizéra také vystaven jiným jemnohmotným vlivům, protože mu v jeho spoutání proti nim chybí naléhavě nutná ochrana, kterou mu může poskytnout jen naprostá volnost pohybu. Že lidé nepozorují nic z těchto neustálých bojů, útoků a vlastní úspěšné nebo neúspěšné obrany, nevylučuje živoucnost v jemnohmotném světě a jejich vlastní spoluúčast na tom.

Každý, kdo se podrobuje účinné hypnóze, je tedy více nebo méně trvale zadržen ve skutečném pokroku své nejhlubší podstaty. Vnější okolnosti, nechť se tím staly jen ještě horšími, nebo zjevně dočasně přínosnými, hrají při tom teprve druhořadou roli, a nesmí tedy také být rozhodujícími pro posuzování. Duch musí v každém případě zůstat volný, protože se jedná koneckonců jen o něj samotného!

Předpokládáme-li, že nastane zevně patrné zlepšení, o které se ti co pracují s hypnózou tak rádi odvolávají,  tak z toho dotyčný člověk nemá žádný užitek. Jeho spoutaný duch není schopen působit rovnocenně jemnohmotně tvořivě jako duch zcela svobodný. Jemnohmotné výplody, které jeho spoutané nebo vynucené chtění vytváří, jsou slabé, protože jsou vytvořené teprve z druhé ruky, a v jemnohmotném světě velmi brzy uvadají. Zlepšené chtění nemůže mu proto tedy také přinést užitek ve vzájemném působení, který se dá očekávat u výplodů volného ducha. Stejné je to přirozeně i tehdy, jestliže spoutaný duch z příkazu hypnotizéra chce provést zlo. Zeslabením jemnohmotných výplodů navzdory špatným hrubohmotným činům, zajdou tyto útvary nebo budou vstřebány jinými stejného druhu, takže nemůže vůbec dojít k jemnohmotnému vzájemnému působení, čímž donuceného může zasáhnout snad pozemská zodpovědnost, avšak žádná duchovní. Přesně takový děj nastává u choromyslných. V to lze opět spatřit spravedlnost Stvořitele, která nemá mezer, a která působí v jemnohmotném světě živými zákony, jež jsou nedostižné ve své dokonalosti. Někoho takto donuceného nemůže navzdory špatným činům vlivem cizí vůle zasáhnout žádná vina, avšak stejně tak i žádné požehnání, protože jeho lepší činy byly vykonány pod cizí vůlí, na nichž on jakožto samostatné „já“ nemá žádný podíl.

Zato však nastává něco jiného: Násilné spoutání ducha vlivem hypnózy, poutá současně hypnózu provádějícího člověka na jeho oběť, jako nejsilnějšími řetězy. Ty ho nepustí dříve, než tomu, koho násilně zdržoval v jeho vlastním svobodném vývoji, nepomůže kupředu tak dalece, jak by tento musel dojít, kdyby nebyl spoután. Musí po svém pozemském odloučení tam, kam  jde jím spoutaný duch, i kdyby to bylo až do té nejhlubší hlubiny. Co tudíž vykvete takovým lidem, kteří se zabývají používáním hypnózy, je snadné domyslet. Až se po pozemském odloučení probudí a opět přijdou k sobě, tak zpozorují se zděšením, kolik pout ho váže k těm, kteří ho již předešli, a stejně také k těm, kteří ještě kráčí po zemi. Ani jedno z nich mu nemůže být odpuštěno. Článek za článkem je musí uvolňovat, i kdyby tím také ztratil tisíciletí. Je však pravděpodobné, že to již více nedokončí, nýbrž bude spolustržen do rozkladu, který zničí jeho osobnost, jeho vlastní „já“; neboť těžce zhřešil proti Duchu!

Posolstvo Grálu od Abdrushina


Obsah

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu] 

kontakt