Vo Svetle Pravdy
Posolstvo Grálu od Abdrushina
1.KNIHA ◄ ► 2.KNIHA
První přikázání
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh! Nebudeš míti jiných Bohů mimo mne!
Kdo dovede tato slova správně čísti, uzří v nich již odsouzení mnohých. Těch, kteří nedbají tohoto nejpřednějšího přikázání.
„Nebudeš míti jiných Bohů!“ Tak mnohý představuje si těmito slovy příliš málo. Učinil si to příliš snadným! Považuje za modloslužebníky v prvé řadě ony lidi, kteří klekají před řadou postav, vyřezaných ze dřeva, z nichž každá jednotlivá představuje určitého boha. Myslí snad i na zbožňovatele ďábla a podobné zbloudilce, na které v nejlepším případě vzpomíná se soustrastí. Nemyslí však při tom na sebe. Jen se jednou klidně na sebe podívejte a zkoumejte se, nepatříte-li snad přece také k nim.
Jeden má dítě, které jest mu vskutku nade vše. Dovedl by pro ně přinésti každou oběť a zapomíná pro ně na vše ostatní. Jiný staví nade vše pozemský požitek a při nejlepší vůli nebyl by ani schopen obětovati tento požitek za cokoliv, kdyby opravdu k němu někdo přišel s takovým požadavkem a dopřál mu svobodné rozhodnutí. Třetí opět miluje peníze, čtvrtý ženu, pátý moc, jiný světská vyznamenání a všichni ve všem na konec jen … sama sebe!
To jest modloslužba v pravém smyslu! Před tou varuje první přikázání! Zapovídá ji! A běda tomu, kdo není doslova poslušný přikázání! Toto přestoupení mstí se ihned tím, že takový člověk zůstává stále připoután k zemi, jakmile přejde do jemnohmotné říše. Ve skutečnosti se však připoutal k zemi sám. Tím, že lpěl na něčem, co patří na zemi! Zdržuje se tím od dalšího vzestupu, ztrácí poskytnutý mu k tomu čas a uvádí se tak do nebezpečí, že nevyjde zavčas z jemnohmotné říše vzkříšením do světlé říše volných duchů. Bude pak spolustržen do neodvratného rozkladu veškeré hmotnosti, který slouží k jejímu vzkříšení a znovuutvoření. To jest však pro lidskou duši jemnohmotná a duchovní smrt všeho osobního uvědomění a tím i zničení jeho formy i jeho jména pro věčnost!
Před tímto strašlivým koncem má chrániti poslušnost přikázání! Jest to přikázání nejvznešenější, protože jest člověku nejpotřebnější! Člověk jest žel příliš náchylným k tomu, aby se oddal nějaké zálibě, která ho na konec zotročí! U čeho však připustí, aby se mu to stalo zálibou, z toho si pak utvoří zlaté tele, jež staví na nejvyšší místo a tím učiní z něho modlu nebo bůžka vedle svého Boha, ba velmi často i nad Něho!
Jest však žel až příliš mnoho „zálib“, jež si člověk vytvořil a v největší bezstarostnosti si rád osvojuje! Jak jsem již uvedl, jest záliba oblíbení si čehosi pozemského! Je jich ovšem ještě mnohem více. Ale kdo si osvojil nějakou zálibu, ten na ní „lpí“. Když přechází pak do záhrobí k dalšímu svému vývoji, lpí na hrubohmotném a nemůže se tak lehce odtrhnout. Jest tedy bržděn, zdržován! Může se to také nazvati kletbou, která na něm ulpí. Postup jest vždy týž, nechť se slovy projevuje jakýmkoliv způsobem.
Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade vše, nejen ve své představě nebo jen ve slovech, ale v cítění, tedy opravdově a ryze v úctyplné lásce, která ho poutá jako k zálibě, ten touto vázaností bude ihned usilovati do výše, jakmile se ocitne v záhrobí. Neboť bere tam s sebou úctu a lásku k Bohu, a ta ho udržuje a konečně nese až do jeho blízkosti, do ráje, do prvotního stvoření, do sídla čistých, ode všech břemen osvobozených duchů, jichž náklonnost vede jen k Boží čisté Pravdě.
Dbejte proto přísně na zachovávání tohoto přikázání. Uchráníte se tak od mnohých nepříznivých ran osudu, na jejichž odčinění by vám již nezbylo dosti času.
