Vo Svetle Pravdy

84. Lidský tvor

Vždy znovu vzdouvají se nové vlny rozhořčení a vrhají své kruhy přes země a státy. Byly vyvolány mým prohlášením, že lidstvo nemá v sobě nic Božského. Jest to důkaz, jak hluboko zapustila domýšlivost kořeny v lidských duších a jak lidé neradi chtějí se s ní rozloučit, i když jejich cítění se varovně tu a tam probouzí a dává jim poznati, že konečně přece tomu tak býti musí.

Zdráhání nemění však nic na věci. Lidští duchové jsou dokonce ještě menší a nepatrnější, než se domnívají, když se konečně vnitřně dopracovali k přesvědčení, že všechno Božské v nich chybí.

Proto chci jíti ještě dále než dosud a chci odděliti stvoření ještě poněkud dále od sebe, abych ukázal, na který stupeň patří člověk. Není ani dobře možno, aby začal se vzestupem, když předem přesně neví, co jest a co může. Má-li to jednou ujasněno, konečně pak také ví, co činiti má!

To však jest veliký rozdíl od toho, co dnes chce! A jaký rozdíl!

Již to ani nebudí soucit u toho, komu jest dopřáno jasné nazírání. Nemíním tu „nazíráním“ nazírání vidoucího, nýbrž vědoucího. Místo soucitu a útrpnosti musí se dnes probudit již jen hněv. Hněv a opovržení nad nesmírným povyšováním se na Boha, kterého se denně, ba každou hodinu ve své domýšlivosti dopouštějí statisícové. V domýšlivosti, ve které není ani stínu vědění! Nestojí za námahu ztráceti o tom třeba jediné slovo.

Co pravím dále, platí těm nemnohým, kdo v čisté pokoře mohou ještě dospěti k nějakému způsobu poznání, dříve než by byli předem tak rozdrceni, jak se podle Božích zákonů záhy stane, aby se konečně dostalo vstupu pravému slovu Božímu a otevřela se pro ně úrodná půda!

Všechno prázdné, jen na slova bohaté špatné dílo pozemšťanů, kteří se považují za vědoucí, rozpadne se v trosky současně s dnešní neplodnou půdou!

Jest také nejvyšší čas, aby tento jalový žvást, který na všechno usilující vzhůru působí jako jed, zhroutil se v sobě v celé své prázdnotě. –

Sotvaže jsem stanovil rozlišení mezi Synem Božím a Synem Člověka jako dvěma osobnostmi, vynořují se pojednání, která v teologicko-filosofických spleteninách chtějí objasniti, že tomu tak není. Aniž se pouštějí věcně do mého poukazu, snaží se udržeti starý blud za každou cenu i za cenu logické věcnosti v nejasném způsobu dosavadních dogmat. Odvolávají se tvrdošíjně na jednotlivé věty starých písem s vyloučením každé vlastní myšlenky. A tím i s nevyslovenou podmínkou, že posluchači a čtenáři nesmí rovněž nic myslet a tím méně pociťovati. Vždyť pak by se ihned poznalo, že těmi mnohými slovy není odůvodněno nic, protože dopředu i dozadu zůstává nemožným správný důsledek. Ještě viditelněji chybí však těmto mnohým slovům souvislost se skutečným děním.

Kdo je při tom konečně schopen otevříti uši a oči, ten musí beze všeho poznati nicotnost takových „poučení“. Jest to poslední křečovité přimknutí se, které nelze již ani označiti jako ulpění na dosavadní opoře, která se v příštím dění osvědčí jako nic.

Jediné jejich odůvodnění tvoří věty, jichž správné podání nelze dokázati. Tyto věty naopak nemožností logického přivtělení k světovému dění ukazují zcela zřejmě, že jejich smysl byl v dalším podání znetvořen lidským mozkem. Ani jedna z nich nedá se bez mezer vpraviti do dění a cítění. Avšak jen tam, kde se všechno uzavírá v celistvý kruh, bez fantastičnosti a beze slov slepé víry, jen tam jest všechno dění vysvětleno správně! –

Ale nač se namáhat, když člověk nechce upustit od takové zarputilosti! Nechť se tedy klidně stane to, co se za těchto poměrů státi musí. Jenom několik let to všechno konečně a bezpodmínečně změní.–

S hrůzou odvracím se od věřících a ode všech těch, kdo ve své falešné pokoře pro samo lepší vědění nepoznávají prostou Pravdu, ba dokonce se jí posmívají nebo blahosklonně ji chtějí ještě opravovati. Jak rychle budou právě oni tak malými, tak zcela malinkými a ztratí veškerou oporu, protože ji nemají ani ve víře, ani ve svém vědění. Bude to pro ně cestou, po které vytrvale chtěli jíti a po které se již nemohou nikdy navrátiti k životu. Právo volby nebylo jim nikdy zadržováno. –

Ti, kdo mne dosud sledovali, vědí, že člověk má svůj původ v nejvyšším oddílu stvoření: V duchovnu. Avšak jest nutno zaznamenati mnoho rozdílů v oblasti duchovna. Pozemský člověk, který si troufá chtít býti velikým, který se často neleká ani toho, aby snížil svého Boha až na nejvyšší na tom stupni, na který patří sám, člověk, který se někdy dokonce osměluje Boha zapírat nebo i urážet, není ve skutečnosti ani tím, čím se mnohý plný pokory v nejlepším smyslu býti domnívá. Pozemský člověk není žádný stvořený, nýbrž jen vyvinutý. To jest rozdíl, jak si ho člověk nedovede domysleti. Rozdíl, se kterým nebude hotov nikdy, aby ho mohl přehlédnouti.

Krásná jsou slova a vítána mnohým, jak je mají na rtech četní učitelé proto, aby rozmnožili počet stoupenců. Avšak tito nevědomí učitelé jsou dokonce ještě sami přesvědčeni o všech bludech, které šíří a nevědí, jak velikou škodu tím způsobují lidem!

Ke vzestupu může vésti jen jistota v oné veliké otázce: „Co jsem!“ Není-li tato otázka předem zcela bezohledně rozřešena a poznána, pak jest vzestup trpce těžký, neboť dobrovolně nepodvolí se lidé takové pokoře, která by jim dopomohla na správnou cestu, po které také skutečně mohou jíti dále. To dokázalo jasně všechno dění až po dnešní dobu. Pokora učinila z těchto lidí buď otroky, což jest stejně nesprávné jako povýšenost, anebo v této pokoře přestřelili daleko za vlastní cíl a postavili se na cestu, k jejímuž konci nemohou dojíti nikdy, protože jim k tomu nestačí podstata ducha. Řítí se proto do hlubin, které je roztříští, protože dříve chtěli býti příliš vysoko. –

Jen stvoření jsou obrazy Boží. To jsou Prastvoření čistě duchovní v onom vlastním skutečném stvoření, ze kterého se mohlo vyvinouti všechno ostatní. V jejich rukou spočívá hlavní vedení všeho duchovního. Oni jsou ideály, věčnými vzory pro všechno lidstvo. Naproti tomu pozemský člověk mohl se vyvinouti teprve napodobováním z tohoto hotového stvoření. Od nevědomého zárodku ducha k sebe vědomé osobnosti.

Zdokonalen tím, že se přidrží správné cesty ve stvoření, stane se teprve pak podobou obrazů Božích. Člověk sám není nikdy ve skutečnosti obrazem! Mezi tím jest ještě veliká propast až dolů k němu!

Avšak i od skutečných obrazů není nejbližší krok dávno ještě k Bohu. Proto měl by pozemský člověk konečně jednou poznat, co všechno jest mezi ním a vznešeností Boží, kterou si tak usiluje přivlastniti. Pozemský člověk se domýšlí, že se v budoucí dokonalosti stane jednou Božským nebo částí Božství. Zatím však na své nejvyšší výši stane se jen podobou obrazu Božího. Smí až na nádvoří, do předsíní vlastního hradu Grálu, což je nejvyšší vyznamenání, jehož se může dostati lidskému duchu. –

Odvrhněte konečně tuto domýšlivost, která vám může býti jen na překážku, protože tak zbloudíte se světlé cesty. Záhrobní bytosti, které ve spiritistických kroužcích chtějí udělovati dobře míněná poučení, nejsou o tom zpraveny. Jim samotným chybí ještě potřebná k tomu znalost. Mohly by jásati, kdyby směly o tom slyšeti. Také u nich dostaví se jistě veliký nářek, až jim vzejde poznání o promeškaném čase v malichernostech a svéhlavosti.

Jak jest tomu v oblasti duchovní, tak jest tomu i v bytostném. Zde jsou vůdcové všech živlů bytostně Prastvoření. Všichni bytostní tvorové, kteří se stávají vědomými, jako rusalky, víly, skřítkové, salamandři atd., nejsou stvořeni, nýbrž jen vyvinuti ze stvoření. Vyvinuli se tedy z bytostné části, z nevědomého bytostného seménka k vědomě bytostnému. Stávajíce se vědomými, berou na sebe i lidské formy. Toto přijímání formy jde vždy stejnoměrně s uvědomováním. Zde v bytostném jest to totéž odstupnění jako výše v duchovním. Prastvoření živlů v bytostném jsou právě tak jako Prastvoření v duchovním podle způsobu své činnosti mužské nebo ženské formy. Odtud ve starověku pojem bohů a bohyň. Na to jsem již poukázal ve své přednášce „Bohové – Olymp – Walhalla“ *(Přednáška č. 82: „Bohové – Olymp – Walhalla.“). –

Velký jednotný rys jde celým stvořením a světem! Posluchač i čtenář mých přednášek nechť pracuje stále v sobě. Nechť klade zkoumadla a mosty od jedné přednášky ke druhé a nechť je klade i ven do velikého i malého světového dění! Teprve pak může porozuměti poselství Grálu a shledá, že se časem uzavírá v jediný, dokonalý celek a nezanechává mezer. Vždy znovu vrací se čtenář ve všem dění k základním rysům. Všechno může vysvětliti, všechno dovozovati, aniž jest nutno měniti jen jedinou větu. Kdo vidí mezery, tomu chybí plné porozumění. Kdo nepoznává velkou hloubku, ono všeobsáhlé, ten jest povrchní a nepokoušel se nikdy, aby živě vnikl do ducha přinášené zde Pravdy.

Nechť se přidruží k oněm masám, které jdou širokou cestou samolibosti a domýšlivosti, že již mají největší vědění. Domýšlivost vědění zdržuje takto ztracené, aby v tom, co je jim sdělováno, viděli životnost, která dosud chybí jejich zdánlivému vědění. Kamkoliv hledí, cokoliv slyší, všude staví se před to jejich vlastní uspokojení na tom, co se domnívají, že drží pevně v ruce. Teprve pak, když přijdou k oné hranici, která neúprosně zavrhuje všechno nepravé a všecko zdání, poznají při otevření ruky, že v ní nemají nic, co umožňuje pokračování cesty a tím konečně vstup do říše ducha. Ale pak jest již příliš pozdě jíti cestou zpět a sbírati pohozené a nepovšimnuté. Nestačí již k tomu čas. Brána ke vchodu jest zavřena. Poslední možnost zmeškána. –

Dokud se člověk nestane takovým, jakým má býti, nýbrž zůstává lpěti na tom, jak si to přeje, nemůže mluviti o pravém lidství. Musí vždy pomýšleti na to, že vyšel teprve ze stvoření a ne bezprostředně z ruky Stvořitelovy.

„Slovíčkářství, vždyť je to v podstatě jedno, jest to jen jinak vyjádřeno.“ Tak říkají ti, kdo se povyšují a shnilé, hluché plody tohoto lidství, protože budou vždy neschopni pociťovati ten veliký rozdíl, jaký v tom jest. Prostota slov působí, že se opět klamou.

Jen ten, kdo jest v sobě živý, nepřejde to nedbale, nýbrž vycítí nezměrné vzdálenosti a ostrá ohraničení.

Kdybych již nyní chtěl ukázati na všechny rozdíly ve stvoření, ležel by mnohý, dnes „v sobě“ veliký člověk záhy zoufale na zemi při poznání, že slova ta chovají v sobě Pravdu. Byl by zkrušen pochopením své nicotnosti a malosti. Často používaný výraz „pozemský červ“ není tak nevhodný pro tyto „duchovně povznešené“, kteří se ještě dnes honosí moudrostí, ale brzo, velmi brzo, budou nutně nejnižšími v celém stvoření, nebudou-li dokonce patřiti k zavrženým. –

Jest nyní na čase, poznati svět správně jako takový. Ne neprávem odděluje se i v pozemském životě světské od duchovního. Tato označení vznikla asi ze správné schopnosti předtuchy mnohých lidí, neboť ukazují jako v zrcadle také rozdíl v celém stvoření. Také stvoření můžeme rozděliti v ráj a ve svět, tedy v duchovní a ve světské. I zde není ve světském vyloučeno duchovní, ale v duchovním jest vyloučeno světské.

Svět jest nutno nazývati hmotností, kterou probíhá také duchovno jako tep. Duchovno jest duchovní říše, ráj, ze kterého jest vyloučeno všechno hmotné. Máme tedy ráj a svět, duchovní a hmotné, prvotní stvoření a vývoj, který možno nazvati také samočinným napodobením.

Vlastní skutečné stvoření jest pouze ráj, dnešní duchovní říše. Všechno ostatní jest jen vyvinuté, ne tedy již stvořené. A co se vyvinulo, jest nutno označiti výrazem svět. Svět jest pomíjivý, vyvíjí se z výronů Prastvořených, obrazně je napodobí a je poháněn a udržován duchovními výrony. Dozrává, aby pak v přezrálosti opět se rozpadl. Avšak duchovno nestárne spolu s ním, nýbrž zůstává věčně mladé, nebo jinými slovy: Jest věčně v sobě stejné.

Jen ve světě jsou možné viny a odpykání! To nese s sebou nedostatečnost pozdějšího vývoje. Vina jakéhokoliv druhu jest v říši ducha zcela nemožná.

Kdo četl vážně moje přednášky, tomu jest to úplně jasné. Ví, že nic ze všeho duchovního, co proudí světem, nemůže zpět do čistě duchovního, dokud na tomto duchovním lpí z putování jen prášek, jinorodý. Nejmenší prášek znemožňuje překročení hranice do duchovna. Zdržuje, i když duch pronikl až k prahu. S tímto posledním práškem nemůže dále, protože tento prášek jinou a nízkou podstatou nedovoluje vstup tak dlouho, dokud ještě lpí na duchovnu. Teprve v okamžiku, kdy se tento prášek uvolní a odpadne, jest duch zcela svoboden a dostává se mu téže lehkosti, která se nalézá v nejnižší vrstvě duchovna. Tato lehkost jest zákonem pro tuto nejnižší vrstvu duchovní. Lidský duch pak nejen může, nýbrž musí přes práh, na kterém byl zprvu ještě zdržován posledním práškem.

Postup může býti pozorován a líčen z mnoha stran. Jest lhostejno, jakými slovy se obrazně podává, o sobě zůstává to totéž. Mohu to vyzdobiti nejfantastičtějšími povídkami, mohu použíti k lepšímu porozumění mnohých podobenství, skutečnost sama o sobě jest přece prostá, zcela jednoduchá a jest vyvolána projevem tří často mnou jmenovaných zákonů.

Může se také konečně právem říci, že v ráji, tedy v čistě duchovním, nemůže nikdy povstati hřích, že není dotčen žádnou vinou, protože ho stvořil sám Duch Svatý. Podle toho jest stvořené jedině plně hodnotné. V tom, co se z něho vyvinulo dále, tedy svět, jako napodobenina Božského stvoření, která zůstává úplně přenechána lidskému duchu jako rejdiště k jeho výcviku a posile, může nesprávným chtěním těchto líných lidských duchů vzniknouti vina, která musí býti opět smírně vyrovnána dříve, než jest duchovno schopno návratu. Semena ducha puzena samovolnou touhou vycházejí tedy ze stvoření čili z ráje, aby proputovala tento svět. Samozřejmě, že může se obrazně říci, že děti odcházejí z domova, aby se učily a vrátily se pak v úplné zralosti. Tento výraz má své oprávnění, pokud se bere obrazně. Avšak všechno to musí zůstati stále obrazným a nesmí býti přetvořeno v osobní, jak se všude jeví o to snaha. Protože lidský duch teprve ve světě uvalí na sebe vinu, ježto něco takového v duchovnu není možno, nemůže se samozřejmě také vrátiti domů do duchovní říše, dokud se nevyprostí z této viny, která ho tíží. Mohl bych k tomu použíti na tisíce obrazů, všechny mohly by však míti v sobě jen ten jediný základní smysl, který jsem již často uváděl v projevech prostých tří základních zákonů.

Zní to mnohému cize, když líčím postup věcně, protože obrazné lichotí jeho ješitnosti a samolibosti. Chce býti raději ve svém světě snů, neboť tam se to mnohem krásněji naslouchá. On si tam připadá něčím mnohem více, než skutečně jest. Při tom dělá pak chybu, že nechce v tom viděti věcné. Vystupňuje se to do fantastičnosti, člověk ztratí tím cestu i svou oporu a jest v úžase snad i rozhořčen, ukáže-li se mu prostě a střízlivě, jaké stvoření skutečně jest a jakou on v něm hraje vlastně úlohu. Jest to pro něho takový přechod jako u malého dítěte, které v něžných rukou matky nebo babičky mohlo naslouchati se zářícím okem a s tvářemi planoucími nadšením blaženě pohádkám, aby pak konečně spatřilo svět a lidi ve skutečnosti. Zcela jinak, než to zní v krásných pohádkách a přece při bystřejším zpětném pozorování těchto pohádek v základě totéž. Jest to hořký okamžik, ale nutný. Jinak by dítě nemohlo jíti kupředu a zašlo by ve velkém utrpení jako „odcizené světu“.

Nejinak jest tomu zde. Kdo chce dále vzhůru, musí konečně poznati stvoření v celé jeho skutečnosti. Musí státi pevně na nohách, nesmí se již vznášeti v pocitech, které se hodí snad pro nezodpovědné dítě, ne však pro zralého člověka, jehož síla chtění proniká do stvoření nápomocně nebo rušivě a tím je buď povznáší nebo ničí.

Dívky, které čtou romány, jež v nepravém líčení jen zahalují skutečný život, zakusí v blouznění, které se tím probudí, velmi rychle v životě trpká zklamání. Velmi často bývají zlomeny pro celý svůj pozemský čas jako snadná kořist nesvědomité falše, ke které se s důvěrou blížily. Při postupu lidského ducha ve stvoření není to nic jiného.

Proto pryč se vším obrazným, kterému se člověk nikdy nenaučil rozumět, protože byl příliš pohodlným pro vážnost správného výkladu. Nyní jest na čase, aby padly závoje a on viděl jasně, odkud přišel, jaké povinnosti ukládá mu jeho úkol a také kam musí opět jíti. Potřebuje k tomu cestu! A tuto cestu vidí jasně před sebou naznačenou v mém poselství Grálu, ovšem za předpokladu, že ji viděti chce. Slovo poselství Grálu jest živé a nechává se najíti přehojně jen takovým lidem, kteří chovají v duši skutečně poctivou touhu. Všechno ostatní samočinně odvrhuje.

Domýšlivcům a těm, kdo hledají jen povrchně, zůstává poselství knihou o sedmi pečetích!

Jen ten, kdo se ochotně otvírá, také obdrží. Přistupuje-li hned od počátku ke čtení s přímou a nefalšovanou myslí, vykvete mu vše, co hledá, v nádherném splnění! Ale toto slovo odvrhuje ty, kdo nejsou zcela čistého srdce, nebo se uzavírá před falešnými zraky. Ti nenajdou nic! Tak bude rozsouzeno každému úplně podle jeho stanoviska k tomuto slovu. –

Minul čas snění. Slovo přináší soud! Samočinně rozděluje lidské duchy v různorodosti jejich pochopení. Toto dění jest opět tak prosté a přirozené, že bude pro největší počet lidí až příliš prosté. Proto zase v něm nepoznají velký a mocný soud, který tím začíná.

Soud jest ve dnech tohoto prvního rozdělení všech lidských duchů a způsob přijetí nového Božího slova provede toto rozdělení! Soud není teprve v pozdějších následcích, které se připojí k rozdělení. Pak musí každý dokonati cestu, ke které se rozhodl, načež najde svou odměnu nebo trest.

Avšak aby se všichni lidé ještě jednou předem vyburcovali a dala se jim příležitost k vážnému přemýšlení, ve kterém mnohý snad přece ještě sáhne po onom záchranném laně, které jedině vede z těchto nížin, nastanou události a dění tak těžkého rázu, jak se o nich zatvrzelému lidstvu ani nesní, že by byla tak blízko. Jak snadno bylo by se dalo tak mnohé ještě uspořiti! Ale teď jest již příliš pozdě. Kéž jest mnohým toto zdrcující dění ještě ke spáse. Jen když při tom konečně nahlédnou nicotnost falešných proroků a vůdců, na které se dnes tak silně spoléhají. Nastávající dobu přetrvá vítězně jen Pravda a záhy dá poznati vůdce určeného Bohem, kterému jedině jest dána síla, aby pomohl v duchovní i pozemské bídě, plné zoufalství.

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu]