Vo Svetle Pravdy

Posolstvo Grálu od Abdrushina


1.KNIHA ◄ ► 2.KNIHA
Deutsch
English
Francais
Español
Português
Русский
Український
Magyar
Česky
Obsah


81. Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!

Kdo by neznal tato významná slova, která zvolal Ježíš z Nazareta, visící na kříži. Jednu z největších přímluv, která byla kdy vyřčena. Zřetelně a jasně. Avšak přesto stojí lidstvo vůči těmto slovům dva tisíce let bez porozumění. Vykládalo je jednostranně. Jen tím směrem, který se zdál lidem příjemným. Nebylo ani jednoho, který by pozdvihl svůj hlas pro skutečný smysl a zvolal ho vstříc lidstvu, zejména křesťanům, ve vší zřetelnosti!

Avšak nejen to. Vše rozechvívající dění v pozemském bytí Syna Božího bylo vlivem jednostrannosti v předávání uvedeno do špatného světla. To jsou však chyby, které nevykazuje jen křesťanství, nýbrž nacházejí se v každém náboženství.

Jestliže učedníci staví nade vše a posouvají daleko do popředí to čistě osobní u svého učitele a mistra, tak to lze pochopit, zejména když je tento mistr tak surově a náhle vytržen z jejich středu, aby pak byl vystaven v plné nevinnosti těžkému utrpení, a za nejhrubšího posměchu nakonec i mučednické smrti.

Něco takového vtisklo se hluboko do duší, které mohly svého učitele nejideálnějším způsobem poznávat ve společném soužití, což způsobilo, že se to osobní později dostalo do popředí všech vzpomínek. Něco takového je zcela samozřejmé. Avšak svatým posláním Syna Božího bylo jeho Slovo, přinesení Pravdy ze světlých výšin, aby tím byla lidstvu ukázána cesta ke Světlu, která mu dosud byla uzavřena, protože jeho duchovní stav v jeho vývoji mu před tím neumožňoval touto cestou jít!

Toto, lidstvem způsobené utrpení velikému nositeli Pravdy, stojí zcela samo pro sebe!

Co však bylo u učedníků samozřejmé a přirozené, vyrostlo u pozdějšího náboženství v mnohé velké omyly. Věcnost Božího poselství ustoupila daleko do pozadí, před kultem osobnosti nositele Pravdy, který Kristus nikdy nechtěl.

Z tohoto důvodu ukazují se nyní v křesťanství chyby, které povedou k nebezpečí zhroucení, jestliže se omyly včas nepoznají a za otevřeného přiznání se odvážně nenapraví.

Nelze očekávat nic jiného, než že sebemenší opravdový pokrok musí dát takovýmto mezerám se projevit. Pak je přece rozhodně lepší, neuhýbat jim z cesty, nýbrž je srdnatě uchopit! Proč by pak neměla očista vyjít ze samotného vedení, svěží a radostná, ve svobodném pohledu vzhůru k velikému Božství? Vděčně by pak veliké davy lidstva, jako osvobozené od doposud pociťovaného, avšak nikdy nepoznaného tlaku, následovaly toto volání, které by je vedlo do světla radostného přesvědčení! —

Veškerými následnými zvyklostmi oněch lidí, kteří se slepě podrobili neomezené vládě svého vlastního rozumu a tím také silně zúžili svou chápavost, kladla se stejná hodnota Kristovu pozemskému životu jako jeho poslání. Lidé se při tom starali o jeho rodinné poměry a všechny pozemské události dokonce ještě více, než o hlavní účel jeho příchodu, který spočíval v podání vysvětlení zralým lidským duchům o všem skutečném dění ve stvoření, v němž jediném naleznou Boží vůli, která je v něm vetkána a pro ně potvrzena.

Jedině přinesení této, až doposud ještě neznámé Pravdy učinilo zcela nutným Kristův příchod na tuto zemi. Nic jiného. Neboť bez správného poznání Boží vůle ve stvoření, není schopen žádný člověk nalézt cestu ke vzestupu do světlé říše, tím méně po ní jít.

Místo toho, aby prostě přijali tyto skutečnosti jako takové, aby se prohloubili v poselství a podle něj žili, jak to nositel Pravdy opakoval a naléhavě žádal, vytvořili zakladatelé křesťanských náboženství a církví jako hlavní základ osobní kult, který je nutil, udělat z utrpení Kristova něco zcela jiného, než to, čím skutečně bylo.

Potřebovali to pro tento kult! Z toho vycházel nakonec zcela přirozeně v jeho dalším vývoji jeden velký omyl za druhým, a pravou cestu už nešlo vůbec správně rozpoznat.

Jedině tato falešná výstavba v nevěcnosti přinesla s sebou to, že se udrželo znetvoření všech událostí jeho příchodu. Čistá věcná přirozenost musela zaniknout v okamžiku, jakmile se hlavní kult stal čistě osobním! Při tom vzniklo nutkání zachytit poslání Syna Božího hlavně v jeho pozemském životě. Ba dokonce se to k tomu vlastně ukázalo nezbytnou nutností.

Že se tím však šlo falešně, dokázal Kristus sám v celém svém stanovisku. Více než jednou odmítl jasně a ostře, aby se to vztahovalo na jeho osobu. Vždy odkazoval na Boha Otce, jehož vůli plnil, v jehož síle stál a působil, v každém slově a každým činem. Vysvětloval, jak by se měli lidé konečně učit vzhlížet k Bohu Otci, avšak nikdy nemluvil při tom o sobě samém.

Protože se však lidé jeho slovy v tomto neřídili, nemohlo to nakonec dojít jinam, než že se dalo pohlížet na pozemské utrpení Krista jako na nutné a Bohem chtěné a označilo se to dokonce za hlavní úkol jeho pozemského příchodu! Podle názorů z toho vzniklých přišel ze světlých výšin jen proto, aby zde na zemi trpěl!

Protože on sám na sebe neuvalil ani jediné provinění, zůstala ke zdůvodnění jediná cesta: Musely to potom být hříchy jiných, které vzal na sebe, aby je za ně odpykal!

Ostatně, co zbývalo jiného, než takto dále stavět na takto položeném základě?

Živnou sílu a dobrou půdu přidalo pak ještě i to přece ne tak neznámé přeceňování vnitřní hodnoty, na které stůně celé lidstvo. Byl to následek onoho velkého pádu do hříchu, namířeného proti duchu, který jsem již často podrobně vysvětloval. V přílišném přeceňování rozumu zná člověk jen sám sebe, ne však svého Boha, k němuž tím spálil všechny mosty. Jen nemnozí mají ještě tu a tam zcela bídné cestičky k duchovnu, avšak ti také již jen něco málo tuší, nikdy však nemohou vědět.

Proto nikdo nepřišel na tu správnou, přirozenou myšlenku, zcela oddělit Kristovo pozemské utrpení, jakožto zvláštní událost od Božího poselství. Veškerá osočování, pronásledování a mučení uznat jako těžký, nejhrubší zločin, kterým skutečně byla. Je to jen nové, velké bezpráví, přikrašlovat je jako nutnost!

Zářivé světlo nejvyšší slávy ovšem přináleží tomuto utrpení a mukaplné smrti na kříži, protože se Syn Boží nenechal zastrašit tímto, po pádu do hříchu předem očekávaným zlým přijetím od panovačných a pomstychtivých lidí, nýbrž přesto kvůli těm nemnohým dobrým přinesl na zem své, tak nezbytné poselství Pravdy.

Tento čin lze ocenit tím výše, protože se jedná skutečně jen o malou část lidstva, která se tím chce zachránit.

Avšak je to nové rouhání vůči Bohu, když se tehdejší zločiny tohoto lidstva mají skrze falešné domněnky zmírňovat tak, jako by lidé při tom byli nástroji nutného splnění.

Z tohoto omylu vyvstává přece také u mnohých přemýšlejících lidí nejistota o následcích jednání Jidáše Iškariotského! Plným právem. Neboť, když byla smrt na kříži nezbytností pro lidstvo, tak se Jidáš se svou zradou stal k tomu nástrojem a nesměl by tudíž ve skutečnosti být za to v duchovním smyslu vinným. Avšak Pravda o skutečném dění odstraňuje všechny tyto rozpory, jejichž oprávněné objevení se jen dává potvrzení k tomu, že doposud pěstovaná domněnka musí být skutečně falešná. Neboť tam, kde je to pravé, není prostor pro takovéto nevyjasněné otázky, nýbrž lze na zcela přirozené dění pohlížet ze všech stran, aniž se při tom narazí na překážky.

Člověk má mít přece nyní konečně odvahu, poznat v přikrašlování zbabělost, která je zakrývána jen z chytrosti k zemi připoutaného rozumu, který je největším nepřítelem všeho toho, co se může nad něj povznést, jak se to vždy zřetelně ukazuje u každého nízkého společníka. Nebo jako skryté sebevyvyšování, které pochází ze stejného pramene! Je přece krásné, moci se domýšlet, být takto vzácně oceňován, že Božství proto zápasíce, bere na sebe veškeré utrpení, jen aby pak smělo človíčkovi nabídnout čestné místo v Božské říši radosti!

Takový je skutečně základní názor, řečeno zhola a drsně! Nevypadá jinak, jakmile se pevnou rukou jednou strhnou cetky z jeho tvářnosti!

Nepotřebuji snad podotýkat, že takovýto názor může vycházet jen z nejzúženějšího omezení chápání veškerého mimozemského dění. Je to opět znovu jeden z těžkých následků velebení pozemského rozumu, který znemožnil každý svobodný, široký rozhled. Uctívání tohoto bůžka rozumu po pádu do hříchu zcela přirozeně stále rostlo, až se rozvinul do pozemsky silného Antikrista nebo ještě zřetelněji řečeno, do všeho antiduchovního! To lze přece dnes zřetelně poznat, kamkoliv se člověk podívá. K tomu není navíc potřeba nijak ostrý pohled.

A protože jedině duchovní může poskytnout most k přiblížení se a k pochopení všeho Božského, není tedy umožnění nadvlády pozemského rozumu, k čemuž se dnes hrdě hlásí všechny vědy, ničím jiným, než otevřeným vyhlášením boje proti Bohu!

Avšak nejen vědy, nýbrž celé lidstvo nachází se dnes pod tímto znamením! Dokonce i každý, který se nazývá vážně hledajícím, nese s sebou tento jed.

Není proto nepřirozené, že také církev v sobě musí mít z toho mnohé. Proto se při podání a výkladech všech Spasitelových slov vplížilo mnohé, co má svůj původ jedině v pozemské chytrosti rozumu!

To je také ten, člověka stále znovu a znovu svádějící had, před nímž varuje záznam bible! Jedině tento had rozumové chytrosti staví člověka před zavádějící rozhodnutí: „Mohl-li říci Bůh..?“

Jakmile se mu, tedy rozumu samotnému trvale přenechá každé rozhodnutí, stane se vždy, jak je to také v bibli správně naznačeno, že zvolí to, co je Bohu nepřátelský nebo od Boha odvrácené, čistě pozemské, mnohem nižší, k čemuž přece rozum jako jeho výkvět sám patří. Proto není schopen chápat nic vyššího.

Rozum člověk obdržel, aby mu v každém pozemském životě poskytoval směrem dolů protiváhu pro vzhůru usilující čisté duchovno, za tím účelem, aby se člověk na zemi nevznášel jen v duchovních výšinách a nezapomínal při tom na svůj pozemský úkol. Rozum má mu sloužit také k ulehčení a vytvoření pohodlí veškerého pozemského života. Především však k tomu, aby silné nutkání vzhůru k vysokému, čistému a dokonalému, které spočívá v duchu jako jeho nejvlastnější podstata, přenesl do malého pozemského a přivedl je k pozemsky viditelnému působení ve hmotném. Jako pomocník živoucího ducha, jako jeho sluha! Ne jako vedoucí a ne jako o všem rozhodující. Má tedy pomáhat vytvářet pozemské, tedy hmotné možnosti k uskutečnění duchovní touhy. Má být nástrojem a sluhou ducha.

Bude-li však pouze jemu přenecháno každé rozhodnutí, jak se to děje nyní, tak nezůstává již jen protiváhou, není více pomocníkem, nýbrž klade do misek vah každého rozhodnutí jen své vlastní závaží a to musí mít za následek jen pokles, protože rozum táhne dolů. Něco jiného se při tom nemůže stát, protože on přece patří ke hmotnosti a zůstává na ní pevně vázaný, zatímco duch přichází shora. Místo toho, aby pak ještě podal ruku duchovnímu ku pomoci, zesílil v něm a stal se velikým, odstrkuje duchovnem mu nabízenou silnější ruku a vylučuje ji, jakmile se mu všechno přenechá. Nemůže jinak, jedná v tom podle zákona své vlastní podstaty.

Avšak dobře si zapamatujte, že pozemský rozum je nepřítelem ducha teprve tehdy, když se pozvedne nad něj! Ne dříve. Neboť stojí-li pod vládou ducha, jak je to od přírody podle vůle Stvořitele zařízeno, tak zůstává věrným služebníkem, který se může jako takový ocenit. Avšak dá-li se mu proti přírodním zákonům vedoucí místo, na které nepatří, tak jako další následek potlačí všechno to, co by ho v tom mohlo rušit v tom, aby se udržel na vypůjčeném trůnu. Samočinně zavírá bránu, která by při svém otevření musela vrhnout světlo na jeho nedostatky a úzké omezení.

Je to věrný obraz takového jednání lidí, kteří v uspořádaných poměrech a pod dobrým vedením cítí růst svou dovednost, přeceňují ji a při náhlém obratu, následkem neschopnosti k vyššímu pak vrhají národ do bídy a úpadku. Jakož tito nikdy nemohou dospět k nějakému pochopení a veškerou vinu vlastní neschopnosti se snaží před sebou a před jinými, uvalit jen na minulost, právě tak málo uzná lidský rozum, že nikdy nemůže působit na místě vyššího ducha, aniž by přivodil nejtěžší škodu a nakonec zkázu. Ve všem je to stále stejný obraz, totéž dění ve věčném opakování.

Nechť se člověk jednou klidně a jasně uvažujíce vnoří do tohoto dění samotného. Bude mu všechno mnohem rychleji srozumitelné a musí se to ukázat jako nejužitečnější.

Tyto okolnosti zatáhly také u zakladatelů církví a náboženství oponu nad velkou jednoduchostí Boží Pravdy, položily závoj nad každou možnost správného pochopení.

Lidstvo nemohlo na sebe uvalit nic strašlivějšího, než toto dobrovolné zúžení, neschopnost pochopení všeho toho, co leží mimo pozemské, tedy mnohem větší část veškerého dění. Doslova to však leží nad jeho zúženým obzorem.

Nuže nechť jednou člověk bojuje proti neproniknutelnosti této zdi. Bude muset velmi rychle poznat, jak se ukázalo být pravdivým slovo básníka, že proti hlouposti i sami bohové bojují marně!

Tuto houževnatou zeď mohou prolomit jen jednotlivci sami za sebe jedině zevnitř, protože zevnitř byla zbudována. Avšak oni nechtějí!

Tudíž je dnes všude selhání. Kam se podíváme, je obraz beznadějných zmatků a mnohé bídy!

A na troskách stojí prázdný, nafoukaný, pyšný původce chaotického zmatku... „moderní člověk“, jak sám sebe tak rád označuje. „Pokrokovec“, který byl ve skutečnosti trvale jdoucím zpět! Vyžadujíc obdiv, nazývá se také ještě „střízlivým materialistou“. —

Bolí hlava a vzrůstá nevolnost, jakmile se to všechno prožije, když lze vidět upadat tak mnohé dobro, které by ve správném prostředí bylo krásně rozkvetlo, a jakmile lze vidět tak mnohé další tím trpět, vroucně formuje se modlitba: „Učiň Ty konec, Pane! My nemůžeme!“

Ke všemu přicházejí také ještě mnohé roztržky, stále rostoucí vzájemná nenávist, navzdory jednotě jejich dobrovolného zotročení! Ani zaměstnavatelé, ani zaměstnanci nenesou na tom vinu, ani kapitál, ani jeho nedostatek, také ne církve ani stát, ani různé národy, nýbrž tak daleko to přivedly pouze a jedině falešné postoje jednotlivců!

Dokonce i takzvaní hledatelé Pravdy jsou nyní jen zřídka na pravé cestě. Devět desetin z nich stává se jen farizeji, kteří domýšlivě kritizujíce hledí na své bližní, přičemž se ještě horlivě potírají. Všechno je falešné! Nejdříve ještě musí přijít nevyhnutelné naplnění strašlivého konce, dříve než ještě někteří se budou moci probudit z tohoto spánku.

Ještě je možný obrat. Kohokoliv! Avšak brzy přijde konečné „příliš pozdě“ navždy, navzdory všem nadějím tak mnohých věřících, kteří holdovali mylným názorům, že je snad potřeba více méně dlouhé doby nutného očištění, vždy podle člověka samotného, takže však nakonec jeho cesta přece musí znovu vést ke Světlu, k věčné radosti, ke štěstí v blízkosti Boží!

Tato myšlenka je sice příjemnou útěchou, avšak není správná a neodpovídá Pravdě. —

Přehlédněme ještě jednou klidně a jasně, avšak v hrubých rysech veliký vznik stvoření a lidí k němu patřících. Pozorujte při tom důkladně prazákon stejnorodosti, který jsem tak často vysvětloval, se všemi nezměnitelnými, nutnými následky ve veškerém dění, které v sobě skrývá:

Hmotnost táhne se jako velké pole v obrovském koloběhu na nejspodnějším okraji celého stvoření, jako to, co je v něm nejtěžší. Z prasemene se v sobě v neustálém pohybu vyvíjí, stále více se slučuje, utváří, až do námi viditelných souhvězdí, k nimž náleží tato země. Takto dozrává až k nejvyššímu rozkvětu a ovoci, čemuž odpovídá naše doba, aby se pak v přicházející přezrálosti opět sama ze sebe podle zákonů stvoření zcela rozpadla, rozložila se zpět v prasemeno, které pokračujíce dále, stále znovu dostává příležitost, čerstvě se spojit k novému utváření. —

Takový je celkový obraz, klidně pozorovaný z výšin.

Hmotné samo o sobě není nic jiného, než látka, která slouží k formám, obalům a k životu přichází, jakmile je proniknuta nad ní spočívajícím nehmotným bytostným a následně prožhavena tímto spojením.

Spojení tohoto hmotného s nehmotným bytostným vytváří základ k dalšímu vývoji. Z bytostného vytváří se také všechny duše zvířecí.

Nad oběmi základními částmi, hmotným a bytostným, leží jako nejvyšší díl stvoření ještě duchovno. Je to podstata sama pro sebe, jak moji posluchači přece již ví. Z tohoto duchovna vychází semínka, která se chtějí stát sebevědomými lidskými duchy.

Jen v půdě hmotnosti může takovéto semínko duchovna dozrát k sebevědomí lidského ducha, stejně jako zrno pšeničné v orné půdě ve zralý klas.

Avšak jeho vniknutí do hmotného pole je možné teprve tehdy, když toto dosáhlo určité výše vývoje, která odpovídá podstatě v celém stvoření nejvýše stojícího duchovna.

To je ta doba, ve které stvoření zplodí nejvýše vyvinuté tělo zvířecí, u něhož již není možné další zdokonalení skrze duši zvířecí z bytostného.

Malý odraz opakování tohoto velkého světového dění dává například také opět znovu pozemské narození lidské duše, jakož se přece v člověku, koruně stvoření, tedy v nejvýše stvořeném tvoru, vlastně odráží celé světové dění. Také lidská duše může vniknout do dětského těla tvořícího se v mateřském lůně teprve tehdy, když toto tělo dosáhlo zcela určité zralosti. Ne dříve. Teprve nutný stav zralosti otevírá duši cestu k volnému vniknutí. Tento okamžik spočívá uprostřed těhotenství.

Tak spadá také ve velikém světovém dění doba nejvyššího vývoje zvířecího těla rovněž doprostřed, tedy do poloviny koloběhu veškeré hmotnosti! Posluchač nechť si toho důkladně všimne.

Protože tehdy, na tomto bodu, dosáhlo bytostné zvířecí duše ve vývoji těla ze hmotnosti toho nejvyššího, byla teprve touto okolností samočinně uvolněna cesta pro vniknutí nad ním stojícího duchovna!

Nyní duchovní semínko, jakožto nejmenší ve své duchovní stejnorodosti, mohlo vstoupit opět jen do nejvyššího mistrovského díla pod ním stojícího bytostného, tedy z něj nejvýše vyvinutého těla zvířecího.

Při tomto vniknutí přirozeně bere do ruky vlivem své vyšší podstaty ihned veškerou vládu a může jím obývané tělo, jakož i celé své pozemské okolí vést k ještě vyššímu vývoji, což by bytostné nebylo mohlo. Při tom se zcela samozřejmě vyvíjí současně také duchovno.

Takový je letmý obraz veškerého dění ve stvoření, jehož přesné podrobnosti ještě podám v pozdějších přednáškách, až do všech nejmenších částí.

Patříme k nejprvnější části tohoto koloběhu hmotnosti, stojíme jako první v popředí a na špici jeho oběhu. Před námi nebylo nic stejného druhu, avšak po nás to bude věčně.

Ta část, ke které patříme také my koná tedy všechny události poprvé a přede všemi ostatními. Proto hraje také země zvláštní velikou roli, protože se na ní, jakožto na nejzralejším hrubohmotném světovém tělese, má odehrát všechno rozhodující světové dění.

Není to tedy žádné opakování, co nyní prožíváme a co leží před námi. Nic, co by se někdy vyskytlo ve světovém dění! —

Pojďme zpět k prvnímu vstoupení lidského duchovního zárodku do této hmotnosti, k polovině koloběhu hmotnosti. Tehdejší, nejvýše vyvinutá zvířata, které se dnes mylně nazývají jako pralidé, vymřela. Jen ta těla z nich byla přivedena k zušlechtění, do kterých vnikly duchovní zárodky na místo bytostných duší zvířecích. Duchovní zárodky, zrající v nich rozličnými prožitky, pozvedly tělo zvířecí až k nám známému tělu lidskému a rozdělily se do ras a národů. – Velký pád do hříchu byl za nimi. On byl prvním činem dobrovolného rozhodnutí po sebeuvědomění duchovních zárodků, spočívajícím v povýšení rozumu nad ducha a připuštění dozrání těžkých následků dědičného hříchu, který velmi brzy přivedl ke zralosti zřejmé a také lehce poznatelné prázdné ovoce nadvlády rozumu. Dědičný hřích je vlivem jednostranné rozumové činnosti rovněž jednostranně vyvinutý mozek, který se jako takový trvale dědí. Uváděl jsem již často tuto skutečnost*(Přednáška č. 9: Dědičný hřích) a budu o ní mluvit časem ještě mnohem podrobněji. Najdou se snad také ještě lidé, kteří na základě takto ukázaného směru mohou radostně pomáhat na velkém díle objasnění.

Nezadržitelně se ubíral koloběh po své dráze. Avšak zbloudilé lidstvo přinášelo do nutného pokroku váznutí a chaos. Uprostřed chaosu přišel národ Židů pod známou těžkou porobu Egypťanů. Nouze a silná touha po osvobození poskytla duším rychlejší zrání. Tím předběhly duchovně všechny ostatní, protože tímto silným jitřením cítění oproštěného od pudů, pojednou správně nahlíželi do sebe samých a také do duší svých utiskovatelů! Jakmile jasně cítili, že všechno pozemské a také nejostřejší bystrost rozumu již nemohou pomoci, přičemž poznali také prázdnotu své duše, naučil se duchovní zrak vidět ostřeji a pozvolna se konečně vynořil pojem samotného Božství, opravdovějšího a vyššího, než jej doposud měli. A bolestí proniknuté modlitby opět stoupaly vzhůru mnohem vroucněji.

Tím mohl se národ Židů stát povolaným, který všechny jiné duchovně předchází, protože měl až do té doby nejčistší pohled na pojem Božství. Nakolik to tehdy při stavu zralosti lidských duší bylo možné.

Prosím, nezaměňovat duchovní zralost s naučenými vědomostmi, nýbrž vždy opět uvážit, že duchaplný znamená cituplný!

Tehdejší největší duchovní zralost Židů je také uschopnila, aby obdrželi skrze Mojžíše jasnou Boží vůli ve formě zákonů, které znamenaly nejvyšší poklad k dalšímu vývoji a poskytovaly nejlepší a nejsilnější oporu.

Jako se zcela přirozeně světové dění semkne vždy jen na nejzralejší místo, tak soustřeďovalo se to tehdy pozvolna na tento duchovně stále více zralý národ Židů. —

Avšak zde se opět nesmí zaměňovat světové dění s pozemskými světovými dějinami, které leží daleko od samotného dění světového a zpravidla zpětně podávají jen důsledky tak často falešně používané svobodné vůle lidského ducha, který hází do skutečného dění jen mnoho kamení a tím často vytváří dočasné vybočení a pozemský zmatek.

Národ Židů stál tehdy ve svém náboženském kultu v čele ostatních, a tím byl ve svém pohledu Pravdě nejblíže.

Přirozeným následkem toho bylo, že vzájemným působením muselo přijít oznámení inkarnace ze Světla také jen po této cestě, protože ona jakožto nejsprávnější, mohla vést až do jeho nejtěsnější blízkosti. Jiné cesty nemohly být k takové možnosti schůdné, vlivem jejich dalšího vzdalování se od Pravdy, protože vedly skrze omyly.

Nebylo to také opět možné jinak, než že podle zákona, a za působení nejnezbytnější stejnorodosti, mohl nositel Pravdy ze Světla při své inkarnaci vkročit jen na tu cestu, která této Pravdě leží nejblíže a nejdále ji vychází vstříc ve své podobnosti. Jen to dává nutnou oporu a přitahuje, zatímco falešné mínění odpuzuje a cestu k proniknutí a příchodu ze Světla přímo uzavírá.

Zákon vzájemného působení a stejnorodosti nevyhnutelně musí přijít také zde k plné působnosti. Prazákony otevírají nebo uzavírají cestu ve svých stejnoměrných nezvratných účincích.

Tato skutečnost poskytuje současně a samočinně důkaz o tom, že ten národ, ve kterém se Kristus jakožto veliký nositel Pravdy inkarnoval, musel mít nejčistší pohled na Božské a jeho působení, a že tedy všechna ostatní, tehdy existující náboženství nedošla k Pravdě tak blízko. Například buddhismus nestojí a nestál tudíž blízko Pravdě, nýbrž v mnoha věcech bloudí. Neboť zákony ve stvoření jsou neklamné. Při klidném uvažování musí tím každý přijít na pravou cestu a být brzy zbaven svého kolísání. —

Avšak když se mezitím i mezi Židy navrátila do náboženství nadvláda rozumu a vypěstovala nečistou ctižádost, tu pomohla opět těžká pěst Římanů, že alespoň hrstka zůstala v pravém poznání, aby se Slovo mohlo naplnit.

Moji posluchači se musí snažit, aby jednou hlouběji a obsáhleji sledovali účinky zákona nezbytné stejnorodosti v projevu činnosti, jakož i vzájemného působení a tíže a hledali v nich všechny jemnosti. Brzy v nich budou poznávat všeobsáhlost a trvalost, jakož i živoucnost. Vyzbrojeni tímto klíčem, vyznají se rychle a náležitě v každém dění. Musí vidět, že to je skutečně univerzální klíč, se kterým mohou otevřít každou bránu. Ne však fantastičností a nepotřebnou mystikou, nýbrž s jasným pohledem bezmezerného poznání. —

Stejně jako může duchovní zárodek proniknout do světové části stojící ve správném poměru k jeho nehotovému, avšak přece vyššímu duchovním druhu, nikdy však do části k tomu ještě nedozrálé, rovněž tak do již dozrálé, jakou je dnes naše světová část, ve které mohou žít již jen mnohokrát vtělené duše, tak není jiný postup při inkarnaci nositele Pravdy ze Světla. Jeho příchod může nastat jen do té části lidstva, která je k tomu nejzralejší. U posla z Božského musely být přitom splněny podmínky všech zákonů co nejostřeji. Mohl být zrozen tedy jen do těch názorů, které Pravdě vycházely vstříc nejvíce.

Stejně jako duchovní zárodek může vniknout do hmotnosti teprve tehdy, když bytostné dospělo v působení až ke svému nejvyššímu bodu, kdy bez vniknutí duchovního zárodku by nastal stav klidu a tím zpětný chod, tak bylo před Kristovým příchodem dosaženo zde ve hmotnosti bodu, kdy duchovno ve zbloudění následkem dědičného hříchu nemohlo dále! V duchovním spočívající svobodná vůle, místo aby podporovala všechno stávající, tak podvázala k výšinám chtěný vývoj ve stvoření, a všechny své schopnosti vlivem povýšení rozumu zavedla jednostranně jen do hmotného. To byl okamžik nejvyššího nebezpečí!

Bytostné, aniž by mělo vlastní svobodnou vůli, provedlo zcela přirozený vývoj stvoření správně, tedy podle Boží vůle Stvořitele. Avšak duchovno se svou svobodnou vůlí, skrze pád do hříchu, se k tomu učinilo neschopným a přineslo jen zmatek a zdržení do dalšího vývoje hmotného. Falešné použití dané mu moci k řízení Boží tvůrčí síly, jakožto nutnému povznesení ve zralé hmotnosti, muselo vést dokonce k sestupu, místo k nejvyššímu vývoji. Lidský duch násilně zdržoval pádem do hříchu každý skutečný vývoj vpřed; neboť pozemsky technické vymoženosti nejsou žádným skutečným pokrokem ve smyslu Bohem chtěných světových událostí! Proto byla nutná co nejrychlejší pomoc, zákrok Stvořitele samotného!

Každé další století by pak zlo zvětšilo tak, že by možnost cesty k Boží pomoci zůstala časem zcela vyloučena, protože by nadvláda rozumu pozvolna zcela odřízla každé pochopení všeho skutečně duchovního, tím spíše Božského. K inkarnaci ze Světla by pak chybělo jakékoliv kotviště!

Muselo se tedy jednat rychle, protože ještě nebyla doba Syna Člověka, který se tehdy nacházel již ve vývoji ke svému úkolu.

Z této nutnosti povstalo velké Božské mysterium, kdy Bůh přinesl stvoření onu oběť tím, že poslal k zemi část Božství, aby přineslo Světlo zbloudilým!

Tento příchod Kristův nebyl na počátku ještě předvídán!

Jen falešné použití svobodné vůle lidstvem v pádu do hříchu a jeho následky, učinily nutným Boží zásah proti jeho prvotnímu chtění! Bytostné ve hmotnosti splnilo v rozvoji stvoření svůj úkol, avšak vyšší duchovno díky lidem zcela selhalo! Dokonce ještě hůře; neboť použilo danou mu sílu rozhodování přímo k opaku a stalo se tím nepřátelské Božímu chtění, s jeho vlastní, duchovnu k použití přenechanou silou. Jak velká je to vina si člověk může domyslet sám.

Kristovo narození nebylo tedy splněním zaslíbení a zjevení, která lidským duchům slibovala jako Boží dar věčného prostředníka! Nýbrž to byl nouzový Boží akt pro celé stvoření, jemuž hrozilo pohřbení vlivem zbloudilého lidského ducha.

To přináší s sebou také to, že tehdy v Ježíši z Nazareta vtělená část Boží musí opět zcela vejít k Otci, do Božského, jak to Kristus sám často zdůrazňoval. Musí opět s ním být jedno. Tato skutečnost rovněž dokazuje, že nemůže být zaslíbeným věčným prostředníkem mezi Bohem a stvořením, není k tomu zaslíbeným Synem Člověka!

Ten je posledním pokrokem pro stvoření, a je odedávna předurčen pro konec první části hmotnosti, načež se stvoření pak bude v souměrnosti ubírat dále, v čele se Synem Člověka, jakožto věčným prostředníkem, který tím je a zůstává zároveň nejvyšším služebníkem Božím. Kristus, Syn Boží, byl částí Boží, a musel proto opět zcela vejít do Božského. Syn Člověka je výkonný služebník Boží, který je vyslán z Božského, avšak nikdy nemůže opět zcela vejít do Božství, protože k neoddělitelnému vlastnictví kromě Božského původu přijal také čistě duchovní. To mu brání v trvalém, opětovném vstupu do Božského. Teprve tím se naplňuje ono zjevení zaslíbení věčného prostředníka mezi Bohem a jeho stvořením, ke kterému lidstvo přece také patří. —

Takový je běh světového dění až do konce. Jedno vyplývá zcela přirozeně z druhého. Je-li pochopen správně nejdříve pád do hříchu a po něm následující nepředurčený příchod Kristův, jakožto nutný akt, nebude pak pochopení toho dalšího těžké a všechny mezery se samy od sebe vyplní. Nevyřešené otázky odpadnou.

Brány k ráji byly pro zralé lidské duchy otevřeny teprve skrze Kristovo poselství. Schopnost také správně chápat cestu tam, zde nebyla až do té doby. Avšak při oddálení by se musela opět ztratit vlivem zbloudění lidských duchů, pokud by pomoc nebyla přišla ihned. Poselství platilo jak pro pozemské lidi, tak pro zesnulé, jako každé Boží poselství, každé Slovo světlé Pravdy!

Lidé slyšeli v něm po přísnosti zákonů, také o lásce, kterou by doposud ještě nemohli pochopit, avšak kterou měli nyní v sobě rozvinout. Ale skrze poselství lásky nebyly zákony zbořeny, nýbrž jen vystavěny. Měly zůstat jako pevný základ, jehož účinky v sobě takovouto lásku skrývaly. —

Na tomto Slově Syna Božího snažili se také později stavět, avšak vznikly při tom velké omyly vlivem příliš falešných předpokladů, na což jsem již poukázal na začátku své přednášky. —

Pozorujme ještě jednou křesťanské dějiny. Lze si z nich vzít to nejlepší poučení a těmito paprsky osvětlit stejně tak všechna náboženství. Všude najdeme tytéž chyby.

Každý malý i velký zvěstovatel Pravdy trpěl bez výjimky za posměchu a potupení, jakož i pronásledováním a útoky od milých bližních, kteří se přece vždy, jakož i dnes považovali za nanejvýš chytré a moudré, než aby skrze posly svého Stvořitele přijali vysvětlení jeho vůle, zejména proto, že tito poslové skutečně nikdy nepřišli z vysokých škol tohoto lidstva!

Vysvětlení Boží vůle je v podstatě jen výklad běhu jeho stvoření, ve kterém lidé žijí, k němuž patří. Avšak znát stvoření znamená všechno! Zná-li je člověk, tak je pro něj lehké využít všeho, co v sobě skrývá a co nabízí. Tato schopnost zužitkování mu opět přináší veškeré výhody. Tím také brzy pozná a naplní vlastní účel bytí a všechno podporujíc, bude stoupat vzhůru ke Světlu, sobě k radosti, svému okolí jen k požehnání.

Avšak každý posel byl jím vysmíván a tím také i samotné poselství. Nikdy nedošlo k tomu, aby jím byl přivítán, i když konal sebelepší dobro. Vždy budil pohoršení, což se ovšem dá lehce vysvětlit vzhledem k Bohu nepřátelskému rozumu, který v sobě podává důkaz skutečnosti tohoto nepřátelství vůči Bohu. Kristus jasně shrnuje toto dění v poukaze, že Pán vyslal služebníky ke všem svým nájemcům, jejichž poplatky měli přinést. Avšak namísto splnění byli jeho služebníci jen tupeni, zbiti ještě před tím, než je s posměchem a prázdnýma rukama poslali zpět.

Přikrášlujíc, nazývá se to opět podobenstvím. V miloučkém pohodlí staví člověk sám sebe neustále mimo tyto skutečnosti a nevztahuje je nikdy na sebe! Nebo má potřebu vysvětlit, že je to vyznamenání od Boha, když jeho poslové musí takto trpět, místo toho, aby na to pohlíželi jako na Bohem nechtěný zločin tohoto lidstva.

Protože rozum potřebuje k zakrytí svého jinak viditelného omezení pozlátko a tretky, snaží se až křečovitě shlížet na prostotu Pravdy za všech okolností opovržlivě, protože ona by mu mohla být nebezpečná. On sám přece potřebuje zvučné rolničky na čapce, kterou nosí. Příliš velká slova, aby udržel pozornost upoutanou na sebe. A dnes více než kdykoliv jindy. Avšak opovržlivost vůči strohé jednoduchosti Pravdy, je dnes již dávno úzkostí. Na tuto nutnou čepičku blázna věší se stále více zvučných rolniček, které vlivem křečovitého kroucení a skoků mají znít stále hlasitěji, aby se ještě nějaký čas udržel na vypůjčeném trůnu.

Avšak tyto skoky se v poslední době staly již tancem zoufalství, který se brzy stane posledním tancem smrti! Námaha je stále větší, musí být větší, protože vším tím drnčením stále více proniká prázdnota. A při násilném největším skoku, který se připravuje, spadne konečně pestrá čapka z hlavy!

Pak pozvedne se zářivě a klidně koruna prosté Pravdy na místo, které přísluší jedině jí.

Vážně hledající, kteří byli zmateni vším, tak groteskně do těžce pochopitelné výše vyšroubovaným, obdrží tím konečně pevný opěrný bod, oporu pro svůj rozhled. Budou moci bez námahy plně pochopit celou Pravdu, zatímco doposud museli vynaložit velikou námahu, aby nalezli jen nepatrné zlomky.

Zpět k jednoduchosti v myšlení! Jinak nemůže nikdo zcela velikost pochopit, a proto nikdy ani dosáhnout. Myslete prostě jako děti! V tom spočívá smysl velkých slov: „Nebudete-li jako děti, nemůžete vejít do říše Boží!“

Cestu k ní nelze s dnešním tak komplikovaným myšlením nikdy nalézt. Také v církvích a náboženstvích není tomu jinak. Praví-li se tam, že utrpení pomáhá vzhůru, že proto je to milost Boží, tak se tím přijalo malé zrnko pravdy, avšak přikrášlujícím způsobem notně zkomolené. Neboť Bůh nechce žádné utrpení svého lidu! Chce jen radost, lásku, štěstí! Cesta ve Světle nemůže být vůbec jiná. Cesta ke Světlu má také kameny jen tehdy, když je tam člověk nejdříve položí.

Zrnko Pravdy v učení o utrpení je v tom, že utrpením může být vykoupena nějaká vina. Avšak to nastává jen tam, kde člověk vědomě poznává utrpení jako zasloužené! Stejně jako prosící lotr na kříži.

Celý svět dnes žije nesmyslně. Také ti, kteří tak chytře mluví o vykoupení karmy. Ti se v tom mýlí, protože je to ještě mnohem těžší, než si ti, kteří chtějí být vědoucími myslí. Neboť karma – zpětné působení není vždy také vykoupením! Na to nechť každý člověk dbá. Může to s ním při tom jít velmi často právě naopak ještě hlouběji dolů!

Vzestup je navzdory zpětnému účinku viny závislý jedině na vnitřním postoji každého člověka. Jak nastaví v sobě velké kormidlo, zda vzhůru, zda rovně nebo dolů, tak a ne jinak bude směřovat navzdory všem prožitím!

Zde se ukáže, že on není nebo nemůže být žádnou hříčkou, nýbrž musí řídit vlastní cestu sám, skrze sílu své svobodné vůle. V tom zůstává tato vůle, až do posledního okamžiku vždy svobodná! V tom je každý člověk opravdu svým svobodným pánem, jen musí bezpodmínečně také počítat se... stejnými následky svých stanovisek, které ho povedou vzhůru nebo dolů.

Nařídí-li však své kormidlo vlivem pochopení a pevného chtění vzhůru, tak zasáhnou ho zlá zpětná působení vždy v menší míře, budou se na něm projevovat nakonec ba i jen symbolicky, protože nížinám zlých zpětných účinků již unikl následkem úsilí vzhůru, i když ještě dlí na této zemi. Zanechá je za sebou. Není nikterak nutné, aby člověk musel trpět, pokud usiluje ke Světlu.

Proto ta páska na očích, která je člověku přiložena, aby se netřásl před propastí, která se již dlouho rozevírá. Dočasné uklidnění není žádnou posilou a znamená jen promeškání, jehož čas nelze již nikdy více dohnat.

Pro pozemské utrpení nebylo ještě nikdy správného vysvětlení a zdůvodnění. Proto přineslo se jako narkotikum přikrášlování, které se stále znovu trpícímu člověku podává bezmyšlenkovitě, ve více či méně šikovných slovech. Velká chyba jednostrannosti všech náboženství!

A když zcela zoufalý hledající někdy žádá příliš jasnou odpověď, tak je nepochopené prostě zařazeno do říše Božského mystéria. Do ní musí ústit všechny cesty nevyřešených otázek jako do záchranného přístavu. Avšak tím se zřetelně označí jako cesty falešné!

Neboť každá pravá cesta má také jasný konec, nesmí vést do neproniknutelnosti. Ta je jen útěkem zjevné nevědomosti tam, kde mají sloužit k vysvětlení „nevyzpytatelné cesty Boží“.

Pro lidi není třeba ve stvoření žádných mystérií, nesmí jich být; neboť Bůh chce, aby jeho zákony, které ve stvoření působí, byly člověku dobře známy, jimiž se pak může řídit a skrze ně pak snadno splnit a dokončit své putování světy, aniž by zbloudil v nevědomosti.

Jedním z nejvíce neblahých pojetí však zůstává drsná vražda Syna Božího, jako nutná oběť smíření pro lidstvo!

Domněnka, že tato brutální vražda Syna Božího má smířit Boha!

Protože se pro tento názor nemůže logicky najít žádné vysvětlení, uniká se rozpačitě opět za tak často používanou zeď Božského mystéria, tedy dění, které se člověku nemůže stát srozumitelným!

Při tom je Bůh tak jasný ve všem, co koná. Jasnost sama! Stvořil přece přírodu ze své vůle. Tudíž přirozené musí být také to pravé! Vždyť přece Boží vůle je zcela dokonalá.

Avšak oběť usmíření na kříži musí být pro každé přímé smýšlení nepřirozená, protože je vůči nevinnému Synu Božímu také nespravedlivá. Zde není ani vytáček ani kroucení. Nechť člověk raději jednou bez obalu přece jen přizná, že něco takového je skutečně nepochopitelné! Může si dávat námahu jak chce, nedojde při tom k žádnému závěru a nemůže v tomto případě pak již porozumět svému Bohu. Bůh však chce být chápán! To však také lze, protože ve stvoření jasně spočívají projevy jeho vůle, nikdy si neodporujíc. Jsou to jen lidé, kteří si dávají námahu a do svého náboženského bádání vnáší nesrozumitelnost.

Tato pracná stavba pro falešnou základní myšlenku nutné oběti smíření ve smrti na kříži se přece již tříští na slovech samotného Spasitele, v době, kdy ho křižovali.

„Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Bylo by třeba této přímluvy, kdyby smrt na kříži měla být nutnou obětí k usmíření? „Nevědí, co činí!“ je přece obžaloba nejtěžšího druhu. Nejjasnější poukaz, že je falešné to, co činí. Že tento čin byl jen obyčejným zločinem.

Byl by se Kristus modlil v Getsemane, aby ho minul kalich utrpení, když by jeho smrt na kříži byla nutnou, jakožto oběť smíření?Nikdy! To by Kristus neučinil! Věděl však, že toto, pro něj nastávající utrpení bylo jen následkem svobodné lidské vůle. A proto jeho modlitba.

Zaslepeně chodilo se kolem toho dva tisíce let a bezmyšlenkovitě přijímalo se o tom to nejnemožnější.

S bolestí musíme velmi často slyšet názor, že mezi dnešními Ježíšovými učedníky a učednicemi jsou vyvolení omilostněni tělesným utrpením, například stigmaty!

To všechno přirozeně vychází jen z falešného výkladu Kristova pozemského utrpení. Vždyť tomu nemůže přece být vůbec jinak. Avšak jaké osobní těžké následky to může způsobit, chci ještě zmínit.

Kolik k tomu patří bezmyšlenkovitosti a jak je to nízká otrocká mysl, představovat si všemohoucího Stvořitele nebe i země tak, že by takto jednal! Je to přece bezpochyby nejhříšnější snížení vznešeného Božství, k jehož základní představě není to nejkrásnější ještě dost krásným a to nejlepší nemůže být dost dobrým, aby se tím jen poněkud přiblížilo skutečnosti! A o tomto velikém Bohu se předpokládá, že vyžaduje, aby se člověk, kterého stvořil před ním svíjel v bolestech, když je jím obdařený?

Jak potom může následovat vzestup?

Lidé formují Boha tak, jako ho oni chtějí mít a oni mu dávají směr jeho chtění! A běda, když není takový jak se domnívají, protože pak bude beze všeho zavržen, jako se na důkaz toho ihned zavrhují a potírají ti, kteří si troufají vidět Boha mnohem většího a vznešenějšího. V dosavadních lidských názorech nespočívá velikost. Ty naopak svědčí jen o neochvějné víře ve vlastní hodnotu, aby Bůh žebral o přízeň těch, z jejichž krví potřísněných rukou směl zpět přijmout svého vysmívaného a tupeného, trýzněného a mučeného Syna, kterého jim kdysi poslal se záchranným poselstvím ku pomoci!

A dnes se chce ještě udržovat víra, že všechno bylo pro Boha nutnou obětí smíření? Když Kristus během svého utrpení sám již zcela zoufalý nad touto slepotou volal: „Vždyť nevědí, co činí!“?

Je pak ještě vůbec možno přivést lidstvo na pravou cestu? Vždyť nejostřejší dění je stále ještě k tomu příliš slabé. Kdy člověk konečně pozná, jak hluboko vlastně klesl? Jak prázdné a duté jsou domněnky, které si vytvořil?

Jakmile se však ponoříme poněkud hlouběji, tak nalezneme uzavřenou sobeckost v nejčistší formě. I když se nyní mluví na všech nárožích vznešenými slovy o hledání Boha, tak je to opět velké pokrytectví v obvyklé samolibosti, které zcela schází každá skutečně vážná touha po čisté pravdě. Hledá se jen sebezbožňování, nic jiného. Žádný člověk se vážně nesnaží o chápání Boha!

Se vznešeným úsměvem odsouvají jednoduchost Pravdy rychle stranou, nepozorovaně; neboť se považují za příliš vědoucí, za příliš vznešené a významné, než aby se jejich Bůh mohl zabývat ještě prostotou. On musí přece být k jejich cti mnohem spletitější. Jinak by přece nebyl hoden, aby se v něj věřilo! Jak lze pak podle jejich pojetí ještě uznat za správné něco, co je snadno srozumitelné každému nevzdělanci? Něco takového nelze shledat velikým. Tím nesmí se dnes nikdo ani zabývat, jinak se zahazuje. Nechte to dětem, starým ženám a nevzdělancům. To přece není pro lidi s tak vyškoleným rozumem, pro inteligenci, jakou lze nyní u vzdělanců nalézt. Ať se tím zabývá lid! Vzdělanost a vědění mohou měřit svou míru velikosti jen podle obtížné možnosti pochopení!

Avšak jsou to nevědomci, kteří takto myslí! Nejsou hodni přijmout skrze stvoření ani kapku vody z rukou Stvořitele!

Skrze omezení uzavřeli si možnost poznávat nádhernou velikost v jednoduchosti Božích zákonů! Jsou k tomu doslova neschopni, lépe řečeno příliš hloupí, následkem svého jednostranně zakrnělého mozku, který s sebou nosí od hodiny zrození až dodnes jako odznak vítězství největší vymoženosti.

Je to milost Stvořitele, když je nechá hynout ve stavbě, kterou vytvořili; neboť kam pohlédneme je všechno Bohu nepřátelské, pokřivené chorobným velikášstvím všech rozumových lidí, jejichž neschopnost se všude pozvolna ukazuje.

A tak to jde již po tisíciletí! Přineslo to neodvratně otravu do církví a náboženství, protože to bylo jako sžíravé zlo nezbytným následkem onoho pádu do hříchu, kdy se člověk neomezeně rozhodl pro vládu rozumu.

A tato falešná vláda podvedla jí zotročené lidi kdykoliv a ve všem, co se týče Božství! Dokonce i ve všem duchovním.

Kdo tento trůn v sobě nezboří a tím se neosvobodí, musí s ním zahynout!

Nyní se již nesmí říkat ubohé lidstvo; neboť lidé jsou vědomě vinni, jak jen tvor kdy dovede být vinen! Slova: „Odpusť jim, neboť nevědí co činí!“ již nejsou pro dnešní lidstvo namístě! Mělo více než jednou příležitost otevřít oči i uši. Jedná plně vědomě a veškeré zpětné působení je proto musí zasáhnout v plné míře, nezkráceně! —

Jestliže se nyní uzavírá kruh všeho dosavadního dění, tak nastává tím pro tuto, v celém stvoření první zralou část světů sečení, žeň a roztřídění. Ještě nikdy, co trvá celá hmotnost, se to doposud nestalo; neboť naše část světů předchází jako první všechny ostatní ve věčném koloběhu, kterým musí projít!

Proto se také před dvěma tisíci lety inkarnoval Syn Boží na tuto zemi. Bylo to světové dění, které se odehrávalo v nejzralejších, prvních částech veškeré hmotnosti, avšak nikdy se již nebude opakovat; neboť v následujících částech působí zdejší dění pořád dál. Tak také dojde k tomu, že tato část jako první nastoupí do nového dění, které ještě nikdy nebylo, avšak bude se po nás stále opakovat. Je to rozklad zformované hmotnosti, který s sebou přináší přezrálost v přirozeném dění. —

Dokonáno jest! Ukázána je cesta ke Světlu a tím k věčnému životu duchovně osobního! Lidští duchové se nyní mohou sami v hodině posledního rozhodnutí rozmyslet, kterou cestou chtějí jít: K věčnému zatracení nebo k věcné radosti; neboť podle Boží vůle k tomu mají svobodnou volbu!

Posolstvo Grálu od Abdrushina


Obsah

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu] 

kontakt