Vo Svetle Pravdy

Posolstvo Grálu od Abdrushina


1.KNIHA ◄ ► 2.KNIHA
Deutsch
English
Francais
Español
Português
Русский
Український
Magyar
Česky
Obsah


64. Co dnes odděluje tak mnoho lidí od Světla?

Jako hluboká noc spočívá jemnohmotná temnota nad touto zemí! Již velmi dlouho. Drží zemi v dusivém sevření, tak těsně a pevně, že každý stoupající světlý cit se podobá plameni, který bez kyslíku ztrácí sílu a rychle pohasíná, zhroucen sám v sobě. Strašný je tento jemnohmotný stav, který se právě nyní projevuje ve svém nejhorším účinku. Kdo by tyto události směl spatřit jen na pět vteřin, tomu by zděšení vzalo veškerou naději na záchranu!

A toto všechno je způsobenou vinou lidí samotných. Vinou sklonu k nízkému. Největším nepřítelem bylo si lidstvo při tom samo. Dokonce ještě i těm nemnohým, kteří opět vážně usilují k výšinám, hrozí nebezpečí že budou spolustrženi do hlubin, k nimž ostatní nyní spějí s příšernou rychlostí.

Je to jako obejmutí, za kterým následuje smrtelné vysávání. Vstřebávání do dusivé a husté bažiny, v nímž všechno tiše zahyne. Není to již žádný zápas, nýbrž ještě jen tiché, němé a příšerné rdoušení.

A člověk to nepoznává. Duchovní lenost ho oslepuje vůči zhoubným událostem. Bažina však trvale vysílá své jedovaté záření, které znavuje ještě silné a bdělé, aby se také oni vysílením bezmocně ponořili.

Takto to nyní vypadá na této zemi. Není to žádný obraz, který tím rozvíjím, nýbrž život! Protože všechno jemnohmotné nese formy vytvořené a oživené cítěním člověka, odehrávají se takovéto události skutečně a trvale. A to je prostředí, které čeká člověka, když z této země musí odejít a nemůže být veden na světlejší a krásnější pláně.

Avšak temno se stahuje stále více.

Blíží se proto čas, kdy tato země musí zůstat po určitou dobu ponechána nadvládě temna, bez přímé pomoci ze Světla, protože to lidstvo svým chtěním takto vynutilo. Tento konec musely přinést následky chtění jeho většiny. - Je to doba, kterou směl kdysi spatřit Jan, doba, kdy Bůh zahaluje svoji tvář. —

Kolem dokola je noc. Avšak v nejvyšší nouzi, kdy hrozí, že všechno, i to nejlepší utone, objevují se ranní červánky! Avšak ranní červánky nejprve přináší bolesti velké očisty, která je nevyhnutelná, než může započít záchrana všech vážně hledajících; neboť všem těm, kteří usilují o nízké nemůže být nabídnuta ruka ku pomoci! Mají klesnout až do oněch hlubin, kde jedině mohou ještě doufat v probuzení utrpením, které v nich musí vzbudit hnus vůči sobě samým. Ti, kteří mohli doposud posměšně a zdánlivě beztrestně vytvářet překážky usilujícím vzhůru, zmlknou, zamyslí se, až nakonec budou žebrat a sténavě prosit o Pravdu.

Tak snadné to pak pro ně nebude, neboť budou nezadržitelně vedeni mlýnskými kameny neúprosných zákonů Boží spravedlnosti, až v prožití dospějí k poznání svých omylů. —

Na svých cestách jsem mohl poznat, že mezi líné lidské duchy vletěla pochodeň s mým Slovem, které objasňuje, že žádný člověk nemůže Božské nazývat svým vlastním, zatímco právě nyní mnohé jeho snahy usilují o objevení Boha v sobě, a tím také, aby se sám stal Bohem!

S mým Slovem se namnoze probudil neklid, čemuž chce lidstvo vzepřením se zabránit, protože chce slyšet jen uspávající a uklidňující slova, která se mu zdají být příjemná!

Ti, kdo se takto vzpírají jsou jen zbabělci, kteří se nejradši skrývají sami před sebou, jen aby zůstali v přítmí, ve kterém se dá tak krásně a tiše snít, podle vlastního přání.

Ne každý může snést to, aby byl vystaven Světlu Pravdy, která jasně a nemilosrdně ukazuje chyby a skvrny oděvu.

Úsměvem, posměchem nebo nepřátelstvím chtějí tací zabránit příchodu dne, který nechá zjevně poznat hliněné nohy vratkých staveb bůžka jejich „já“. Tak si hrají pošetilci sami před sebou jen maškarádu, kterou bude neúprosně následovat šedá popeleční středa. Ve svých falešných názorech se přece chtějí jen sami zbožňovat, a v tom se cítí pozemsky blažení a bezstarostní. Předem považují za nepřítele toho, kdo je vyruší z tohoto líného klidu!

Avšak veškeré vzpírání jim tentokrát nijak neprospěje!

Sebezbožňování, které se projevuje  tvrzením, že v člověku je Božské, je špinavým saháním po vznešenosti a čistotě vašeho Boha, čímž se vám  zneuctívá to nejsvětější, k čemuž vzhlížíte v nejblaženější důvěře! -

Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužit k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem je vaše schopnost cítění. Je-li čistá, má bezprostřední spojení s duchovnem a tím s rájem! Pak jsou okamžiky, ve kterých také vy můžete plně cítit blízkost vašeho Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a v nejvyšší radosti!

Cítíte pak jeho blízkost stejným způsobem, jak ji trvale prožívají věční, čistě duchovní v ráji, s nimiž jste v takovýchto okamžicích těsně spojeni. Silné záchvěvy způsobené velkou radostí, stejně jako hlubokou bolestí zatlačí všechno pozemsky nízké na několik vteřin do pozadí, a tím uvolní čistotu cítění, čímž ihned vytváří most ke stejnorodé čistotě, která oživuje ráj!

To je nejvyšší štěstí lidského ducha, této koruny celého stvoření. Věční v ráji v něm trvale žijí. Přináší nádhernou jistotu bezpečí. Jsou si pak plně vědomi blízkosti svého velikého Boha, v jehož síle stojí, avšak při tom jako samozřejmost nahlíží, že na své nejvyšší výši nejsou a nikdy se nebudou moci stát schopnými, aby Boha spatřili.

To je však netísní, nýbrž v poznání jeho nepřístupné velikosti nalézají jásavý dík za jeho nevýslovnou milost, kterou neustále nechává vládnout vůči troufalému tvoru.

A toto štěstí může požívat již pozemský člověk. Je zcela správné, když se říká, že pozemský člověk v posvátných okamžicích cítí blízkost svého Boha. Avšak stává se rouháním, chce-li se z tohoto zázračného mostu uvědomění si blízkosti Boží odvodit tvrzení, že sám má v sobě jiskru Božství.

Ruku v ruce s tímto tvrzením jde také strhávání Boží lásky. Jak se může měřit Boží láska měřítkem lásky lidské? A navíc ji dokonce v její hodnotě stavět pod tuto lidskou lásku? Pohleďte na lidi, kteří si Boží lásku, jakožto nejvyšší ideál, představují jen jako zcela tiše všechno trpějící a k tomu všechno promíjející! Chtějí Božské poznávat v tom, že si nechá líbit od mnohem nižších tvorů veškerou nevychovanost, jako je tomu u nejzbabělejšího člověka, kterým se za to opovrhuje. Přemýšlejte přece o tom, jaká v tom tkví příšerná potupa!

Lidé chtějí hřešit beztrestně, aby pak ještě nakonec připravili svému Bohu radost tím, že si od něj bez vlastního odpykání nechají svou vinu odpustit! Něco takového přijmout vyžaduje buď bezmeznou omezenost, trestuhodnou lenost nebo poznání vlastní beznadějné nedostatečnosti pro dobré chtění k úsilí vzhůru:   Avšak jedno je stejně zavrženíhodné jako to druhé.

Představte si Boží lásku! Křišťálově jasnou, čistou a velikou! Můžete si při tom myslet, že může být tak nasládle slabošská, nedůstojně ústupčivá, jak by lidé tak rádi chtěli? Chtějí vybudovat falešnou velikost tam, kde si přejí slabost, a vytvářejí falešný obraz, jen aby sami sobě při tom něco předstírali, uklidnili se nad vlastní vadností, která je ochotně nechá postavit do služby temnu. Kde je při tom svěžest a síla, která ke křišťálové čistotě Boží lásky bezpodmínečně patří? Boží láska je neoddělitelná od největší přísnosti Boží spravedlnosti. Ona je jí dokonce i sama. Spravedlnost je láska, a láska opět spočívá jen ve spravedlnosti. Jedině v tom spočívá také Boží odpuštění.

Je správné, když církve říkají, že Bůh všechno odpouští! A skutečně odpouští! Na rozdíl od člověka, který sám ještě toho, kdo odpykal nějakou malou vinu trvale považuje za nehodného a s takovými myšlenkami se zatěžuje dvojnásobnou vinou, protože v tom nejedná podle vůle Boží. Zde schází lidské lásce spravedlnost. 

Působení Boží vůle očišťuje každého lidského ducha od jeho viny ve vlastním prožití nebo v dobrovolném polepšení, jakmile usiluje vzhůru.

Vrátí-li se zpět do duchovna z těchto mlýnů ve hmotnosti , tak  stojí čistý v říši svého Stvořitele, a nehraje žádnou roli, čím kdysi pochybil! Je přesně tak čistý jako někdo, kdo nikdy nechyboval. Avšak napřed vede jeho cesta účinky Božích zákonů, a v této skutečnosti spočívá záruka Božího odpuštění a jeho milosti!

Dnes tak často slýcháme otázku: Jak mohla z vůle Boha nastat léta takovéto bídy? Kde při tom zůstává láska a kde spravedlnost? Ptá se lidstvo, ptají se národy, často rodiny a jednotliví lidé! Nemělo by jim to být spíše důkazem, že Boží láska je přece jen jiná, než by si tak mnohý chtěl domýšlet? Pokuste se přece jednou až do do konce  domyslet tu vše odpouštějící lásku tak, jak se jí snaží lidé křečovitě představovat! Bez příslušného odpykání má všechno strpět a nakonec ještě velkoryse odpustit. Musel by to být žalostný výsledek! Považuje se člověk za tak cenného, že tím má trpět jeho Bůh? Považuje se tudíž za ještě cennějšího? Co všechno spočívá v této domýšlivosti lidí. —

Při klidném zamyšlení musíte klopýtat přes tisíceré překážky a k nějakému závěru můžete dojít pouze tehdy, když snížíte Boha a učiníte ho nedokonalým.

On však byl, je a zůstává dokonalým, lhostejno, jak se k tomu lidé staví.

Je ho odpuštění spočívá ve spravedlnosti. Nijak jinak. A jedině v této neposunutelné spravedlnosti spočívá také veliká, doposud tak nepoznaná láska!

Odvykněte si při tom měřit podle pozemského. Boží spravedlnost a Boží láska platí lidskému duchu. Hmotné při tom nehraje žádnou roli. To je přece zformováno samotným lidským duchem, a bez ducha nemá žádného života.

Proč se tak často mučíte čistě pozemskými maličkostmi, které prožíváte jako vinu, i když to vina vůbec není.

Pouze to, co chce duch při nějakém konání, je rozhodující pro Boží zákony ve stvoření. Tato duchovní vůle však není myšlenková činnost, nýbrž nejvnitřnější cítění, skutečné chtění v člověku, jedině které může uvést do pohybu zákony onoho světa a také samočinně do pohybu uvádí.

Boží láska se nenechá lidmi strhnout; neboť ve stvoření v ní spočívají také neúprosné zákony jeho vůle, která je nesena láskou. A tyto zákony působí tak, jak se v nich člověk projevuje. Mohou ho spojit až s blízkostí Boží, nebo vytvořit překážku, kterou nelze nikdy rozbít jinak, než konečným vřazením se člověka, což je totožné s poslušností, ve které jedině může nalézt své blaho a své štěstí. Je to jednolitý celek, který nevykazuje žádné chyby a žádné mezery. Každý blázen, každý pošetilec, který tomu chce jinak, roztříští si při tom hlavu. —

Boží láska působí jen tím, co každému lidskému duchu prospívá, avšak ne tím, co mu na zemi činí radost a projevuje se příjemně. Jde daleko nad to, protože ovládá celé bytí.

Nyní mnozí lidé velmi často uvažují takto: Jestliže lze očekávat strasti a zničení, aby se přivodila velká očista, tak musí být Bůh tak spravedlivý, a vyslat před tím hlasatele pokání. Člověk musí být přece předem varován. Kde je Jan, který ohlásí nadcházející?

Jsou to nešťastníci ve své rádoby velké myšlenkové prázdnotě! Jen troufalost největší prázdnoty skrývá se za takovýmto voláním. Vždyť by ho umlčeli, a uvrhli do žaláře!

Otevřete přece oči a naslouchejte! Nejsou hromadící se přírodní jevy a katastrofy dosti vážným napomenutím? Nemluví poměry v Rusku a Číně vážnou řečí? Sami Němci z blízkých příhraničních oblastí posílají své stížnosti často pod útlakem svých nepřátel! Avšak v tanci se lehkovážně přechází přes veškerou bídu a zděšení svých bližních! Není snaha vidět a slyšet! —

Také hlasatel pokání přišel předem, před 2000 lety, jehož těsně následovalo Slovo, které se stalo člověkem. Avšak lidé se opět horlivě snažili, odstranit a zatemnit přitažlivou sílu jeho záření, aby postupně pohasla.

A všichni, kteří chtělo Slovo vyprostit z popínavých rostlin, museli brzy pocítit, jak se poslové temnot křečovitě snaží zabránit každému radostnému probuzení!

Avšak dnes se nebudou znovu opakovat žádné události jako v Kristově době! Tehdy přišlo Slovo! Lidstvo mělo svou svobodnou vůli a tehdy se v podstatě  rozhodlo k odmítnutí, k zavržení! Od toho okamžiku byli lidé podrobeni zákonům, které se samočinně přidružily k tehdejšímu, takto učiněnému svobodnému rozhodnutí. Lidé pak nalezli na cestách, které si sami zvolili, veškeré ovoce svého vlastního chtění.

Nyní se brzy uzavře kruh. Hromadí se to stále silněji a tyčí se jako hradba, která se brzy zhroutí na lidstvo, které si nic netušíc pohodlně žije v duchovní tuposti. Na konec jim ovšem v době splnění nezůstane žádná svobodná volba!

Musí nyní konečně sklidit to, co zaseli tehdy a také na pozdějších cestách.

K zúčtování jsou dnes opět vtěleni na této zemi všichni ti, kteří kdysi za dob Kristových Slovo zavrhovali. Nemají dnes více právo na včasné varování a opětovné rozhodnutí. Během dvou tisíc let jim zůstal dostatek času, aby se rozmysleli jinak! Také ten, kdo přijímá falešné výklady Boha a jeho stvoření a nesnaží se je pochopit čistěji, ten je nepřijal vůbec. To je dokonce daleko horší, protože falešná víra vzdaluje od pochopení Pravdy.

Avšak běda tomu, kdo Pravdu falšuje nebo upravuje proto, aby tím dosáhl shromažďování lidí, protože je jim to v pohodlnější formě také příjemnější. Zatíží se nejen vinou falšování a uvádění v omyl, nýbrž ponese také ještě veškerou zodpovědnost za ty, které strhl na sebe, když Pravdu činil pohodlnější nebo přijatelnější. Nebude mu pak pomoženo, když přijde jeho hodina odplaty. Zřítí se do hlubin, které ho nikdy nemohou vydat zpět, a to právem! - Také to směl spatřit Jan a varovat před tím ve svém Zjevení.

A když jednou započne velká očista, tak nezůstane tentokrát člověku žádný čas, aby se vzpíral nebo dokonce stavěl proti těmto událostem. Boží zákony, o kterých si člověk tak rád dělá falešný obraz, projeví se pak neúprosně.

Právě v největší hrůzostrašnosti doby, kterou kdy země zažila, bude se lidstvo konečně učit, že Boží láska je daleko vzdálená měkkosti a slabosti, které si jí dovoluje připisovat.

Více než polovina všech lidí v současnosti vůbec nepatří na tuto zemi!

Již před tisíciletími toto lidstvo tak pokleslo, a tak silně žije v temnotách, že ve svém nečistém chtění vystavělo mnohé mosty k temným sférám, které jsou hluboko pod touto pozemskou plání. Tam žijí hluboce pokleslí, jejichž jemnohmotná tíže by nikdy nepřipustila, aby přišli vzhůru na tuto pozemskou úroveň.

V tom spočívala ochrana pro všechny žijící na zemi, jakož i pro tyto temné samotné. Jsou odděleni přirozeným zákonem jemnohmotné tíže. Tam dole se mohou vyřádit ve svých vášních, všech nízkostech, aniž by tím způsobovali škodu. Naopak. Jejich nezadržované vyžívání se, zasáhne tam jen ty co jsou stejného druhu, a stejně tak vyžívání těchto stejnorodých zasáhne také je samotné. Tím trpí vzájemně, což vede k dozrávání, ne však k další vině. Neboť utrpením může se jednou probudit hnus před sebou samým, a s tímto hnusem také přání odejít z této říše. Přání vede časem k strastiplnému zoufalství, které může nakonec mít za následek nejvroucnější modlitby a tím vážné chtění k polepšení.

Tak se to mělo odehrávat. Avšak vlivem falešného chtění lidí to probíhalo  jinak!

Lidé vystavěli svým temným chtěním most do oblastí temna. Tím podali ruku tam žijícím, a umožnili jim skrze přitažlivou sílu stejného druhu přijít vzhůru na tuto zemi. Zde nalezli přirozeně také příležitost k nové inkarnaci, která pro ně podle normálního světového dění ještě nebyla předurčena.

Neboť na pozemské úrovni, kde mohou prostřednictvím hrubohmotného žít společně se světlejšími a lepšími, působí jen škodu a tím na sebe uvalují novou vinu. To ve svých nížinách nemohou; neboť těm, kteří jsou s nimi stejnorodí přináší nízkost jen užitek, protože v ní přece nakonec poznají jen sami sebe a naučí se mít před tím odpor, což přispívá k polepšení.

Tuto normální cestu veškerého vývoje člověk porušil nízkým využitím své svobodné vůle, se kterou vytvořil jemnohmotný most k oblastem temna, takže pokleslí mohli odtud jako divoká smečka vtrhnout na pozemskou pláň, a s jásotem osídlit její větší část.

Protože světlé duše musí ustoupit před temnem tam, kde temno získalo pevnou oporu, bylo snadné pro tyto duše, které neprávem přišly na pozemskou úroveň, také mnohdy proniknout k inkarnaci tam, kde by jinak přišly jen duše světlé. Temná duše při tom nalezla oporu skrze někoho v okolí nastávající matky, kdo jí umožnil, aby se udržela a vytlačila duši světlou, i když matka nebo otec ke světlejším patřili.

Tím se vysvětluje také záhada, že tak mnohá černá ovce mohla přijít k dobrým rodičům. Dbá-li však lépe nastávající matka na sebe a na své nejbližší okolí, na své styky, tak se to nemůže stát.

Lze tedy poznávat jen lásku v tom, když závěrečný důsledek zákona v plné spravedlnosti smete z pozemské úrovně konečně ty, kteří sem nepatří, aby klesli do oné říše temna, kam také svým druhem patří. Nebudou tím moci již více překážet světlejším ve vzestupu a sami na sebe uvalovat novou vinu, nýbrž snad přece jen dozrají hnusem svého vlastního prožívání. —

Přijde samozřejmě doba, která železným stiskem sevře srdce všech lidí, a kdy se strašlivou neúprosností bude v každém lidském tvoru vyhlazena duchovní pýcha. Pak zmizí také každá pochybnost, která nyní lidskému duchu brání v poznání, že Božské není v něm, nýbrž vysoko nad ním. Že může stát jen jako nejčistší obraz na oltáři jeho vnitřního života, ke kterému vzhlíží v nejpokornější modlitbě. —

Není to omyl, nýbrž vina, když se lidský duch přiznává k tomu, že chce být také Božský. Taková vychloubačnost musí přivodit jeho pád; neboť je to totožné s pokusem vytrhnout svému Bohu žezlo z ruky, strhnout ho dolů na stejný stupeň, který člověk zaujímá a který doposud vůbec nenaplnil, protože chtěl být více a hleděl do výšin, kterých přece nikdy nedosáhne, a nikdy je nemůže poznat. Tak přehlédl  nevšímavě veškerou skutečnost, a neučinil sám sebe ve stvoření jen zcela neužitečným, nýbrž i škůdcem, což je daleko horší!

Nakonec mu bude, prostřednictvím jeho vlastního falešně přivozeného stanoviska, dokázáno se strašlivou zřetelností, že ve svém tak hluboce pokleslém stavu neznamená ani stín Božství. Celý poklad pozemských vědomostí, které v průběhu tisíciletí pracně nashromáždil, ukáže se pak před jeho zděšeným zrakem jako nic, a bezmocně prožije sám na sobě, jak se ovoce jeho jednostranného pozemského úsilí stává zbytečným,  někdy dokonce i jeho prokletím. Pak se může rozpomenout na své vlastní Božství, pokud bude moci!

Nutně mu zahřmí vstříc: Na kolena, tvore, před tvým Bohem a Pánem! Nezkoušej se rouhavě povyšovat na Boha! —

Podivínství líného lidského ducha nebude pokračovat. —

Teprve pak může lidstvo také pomýšlet na vzestup. To je pak také doba, v níž bude strženo to, co nestojí na pravé půdě. Zdánlivé existence, falešní proroci a sdružení, která vznikla kolem nich, zhroutí se sama v sobě! Tím budou pak zjeveny také dosavadní falešné cesty. Tak mnohý samolibý sice také zděšeně pozná, že stojí nad propastí, a že byl falešně veden, avšak zřítí se rychle dolů, zatímco se domníval, že již stoupá vzhůru a blíží se ke Světlu! Že otevřel ochrannou bránu, aniž také za ní měl plnou sílu obrany. Že na sebe přitáhl nebezpečí, které by ho bývalo v přirozeném dění minulo. Blaze těm, kteří potom najdou pravou cestu k obratu!

Posolstvo Grálu od Abdrushina


Obsah

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu] 

kontakt