Vo Svetle Pravdy

Posolstvo Grálu od Abdrushina


1.KNIHA ◄ ► 2.KNIHA
Deutsch
English
Francais
Español
Português
Русский
Український
Magyar
Česky
Obsah


48. Světové dění

Neexistuje žádné větší nebezpečí pro nějakou věc, než zanechaná mezera, jejíž nutnost vyplnění je mnohonásobně pociťovaná. Nijak pak nepomůže chtít přes ni přejít; neboť taková mezera brání každému pokroku a jakmile se nad ní postaví stavba, způsobí jednoho dne její zřícení, i kdyby byla postavena s největší dovedností a ze skutečně dobrého materiálu.

Tak projevují se dnes různá náboženská společenství. Zavírají s houževnatou energií oči i uši nad mnohými místy jejich učení, kde lze cítit nelogičnost. Snaží se přes ně přejít s prázdnými slovy, místo toho, aby šli jednou vážně do sebe. Sice cítí nebezpečí, že slepou vírou prozatímně položené můstky přes takovéto propasti jednoho dne již nebudou moci stačit a obávají se okamžiku, který tuto lehkou stavbu osvětlením dá poznat. Rovněž vědí, že potom nebude možné nikoho přimět k tomu, aby vkročil na tak zrádnou cestu, čímž pak přirozeně opět následná další pevná stavba a cesta musí zůstat stejně prázdné. Právě tak je jim známo, že jeden jediný závan vzduchu svěží Pravdy musí smést takové umělé výtvory. Avšak v nedostatku lepšího snaží se navzdory všemu nebezpečí pevně udržovat kolísavou lávku. Jsou dokonce připraveni mnohem dříve ji bránit všemi prostředky a zničit toho, kdo by si troufal zřídit pevnější přechod v Pravdě samotné. Bez váhání se pokusí zopakovat tutéž událost, která se před téměř dvěma tisíciletími odehrála na této zemi, která ještě do dnešního dne vrhá svůj stín, a kterou však sami, jakožto velkou obžalobu vůči zaslepenosti a zhoubné tvrdohlavosti lidí, učinili ohniskem svého učení a své víry. Byli to nositelé náboženství a tehdejší učenci, kteří ve svém dogmatickém omezení a své slabost prozrazující domýšlivost, nemohli poznat Pravdu a Syna Božího, také se před ním uzavřeli a nenáviděli a pronásledovali ho i jeho stoupence ze strachu a závisti, zatímco se jiní lidé snáze otevírali poznání a rychleji vyciťovali pravdivost slov. Ačkoliv dnešní představitelé křesťanských náboženských společenství zvlášť zdůrazňují utrpení Syna Božího, tak se však sami z této události ničeho nenaučili a nevytěžili z ní žádný užitek. Právě dnešní vůdci těchto na Kristově učení založených společenství, tak jako novějších hnutí, pokusili by se i dnes opět učinit neškodným každého, kdo by mohl ohrozit kolísavé přechody nad povážlivými mezerami nebo propastmi v jejich učení a výkladech samotnou Pravdou. Pronásledovali by ho se svou nenávistí, která je zrozena ze strachu, a ještě řečeno správněji z ješitnosti, přesně jako tomu bylo kdysi.

Chyběla by jim velikost snést, že jejich vědomosti nepostačují k poznání samotné Pravdy a vyplnění mezer, aby tím lidem upravili cestu ke snazšímu porozumění a plnému pochopení.

A přece je lidstvu vzestup možný jen skrze plné pochopení, nikdy skrze slepou, nevědomou víru!

Jednou takovou mezerou vlivem falešného podání je pojem „Syna Člověka“. Chorobně na něm lpí, podobni farizeům, kteří se nechtěli otevřít Pravdě Syna Božího, konfrontované s jejich tradičním, strnulým učením. Kristus o sobě mluvil pouze jako o Synu Božím. Nelogičnost se současně nazývat Synem Člověka mu byla daleko vzdálená. Ač se pokoušeli z vlastních pochybností a s největší obratností a dovedností, tento zjevný a každým klidně přemýšlejícím člověkem pociťovaný rozpor mezi Synem Božím a Synem Člověka objasnit, tak se nemůže vzdor vší námaze potvrdit, že bylo nalezeno sjednocení. Nejlepší ze všech výkladů musel by stále znovu poukazovat na dvojí, vedle sebe stojící, nikdy však nemohl by ukazovat jako jednu podstatu.

To také zcela spočívá v přirozenosti této věci. Syn Boží se nemůže stát Synem Člověka pouze proto, že se musel narodit skrze tělo člověka, aby mohl kráčet po zemi.

Každému křesťanu je známo, že Syn Boží přišel pouze s duchovním posláním, a že všechna jeho slova se týkala duchovní říše, tedy byla míněna duchovně. Také jeho častější poukaz na Syna Člověka tudíž nesmí být od počátku chápán jinak! Proč by zde měla být výjimka? Kristus však duchovně byl a zůstal pouze Synem Božím! Když mluvil o Synu Člověka, tak tím nemohl mínit sebe. V tom všem spočívá něco daleko mocnějšího, než podávají dnešní výklady křesťanských náboženství. Tento otevřený rozpor by musel již dlouho dávat podnět k vážnějšímu uvažování, kdyby dogmatické uzavření všechno nezatemnilo. Na místo toho a bez nutného a vážného prověření tak pronikavých věcí, sáhlo se ke křečovitému lpění na dochovaných slovech, a položily se tak klapky na oči, které brání volnému rozhledu. Přirozeným následkem je, že takovýto vykladači a učitelé, ačkoliv stojí ve stvoření svého Boha, nemohou je správně poznávat, v čemž jedině je vyhlídka na přiblížení se samotnému Stvořiteli, východisku díla.

Kristus učil v první řadě úplné přirozenosti, to znamená, vřazovat se do zákonů přírody, tedy do stvoření. Vřadit se však může jen ten, kdo přírodní zákony zná. Přírodní zákony naproti tomu nesou v sobě vůli Stvořitele a mohou tím také ukazovat cestu k poznání samotného Stvořitele. Kdo tedy zná přírodní zákony, zažívá však také, jak zasahují do sebe neposunutelnými účinky; proto také ví, že toto působení ve své stálé, vpřed ženoucí důslednosti je nezměnitelné, rovněž jako vůle Stvořitele, Boha Otce.

Jakákoliv odchylka by musela znamenat změnu Boží vůle. Avšak změna by poukazovala na nedokonalost. Protože však prapůvod všeho bytí, Bůh Otec, působí jen jednotně a dokonale, tak musí být rovněž nejmenší odchylka v rámci přírodních zákonů, tedy v zákonech vývoje, jednoduše nemožná a předem vyloučená. Tato skutečnost podmiňuje, že také náboženská a přírodní věda musejí být ve všech směrech jednotné v bezmezerné srozumitelnosti a důslednosti, jestliže mají podávat Pravdu.

Že přírodní věda ještě dnes má v poměru k celému stvoření velmi nízký stupeň vědomostí, nelze popřít, protože se držela výlučně hrubohmotného, neboť rozum v dnešním smyslu je schopen se přiblížit jen tomu, co je vázáno na prostor a čas. Jediná, avšak také neodpustitelná chyba při tom je v tom, že se žáci této vědy pokouší všechno ostatní, hanlivě popřít jako neexistující, s výjimkou několika málo učenců, kteří překročili průměrnost a nabyli širšího rozhledu, a kteří odmítli zakrýt nevědomost domýšlivostí.

Náboženská věda však zasahuje mnohem dále, avšak přece je odkázána na přírodní zákony, které přesahují to, co je vázáno na prostor a čas, a které přichází z prapůvodu a vnikají do pozemsky viditelného bez přerušení a beze změny svého druhu. Z tohoto důvodu nesmějí také náboženská učení v sobě chovat žádné mezery ani rozpory, jestliže mají odpovídat Pravdě, tedy přírodním zákonům nebo Boží vůli, a jestliže tedy mají Pravdu v sobě nést. Volnost slepé víry se nesmí připustit k vedení pomáhajících a odpovědnost nesoucích učení!

Těžce proto spočívá blud pojmu o Synu Člověka na stoupencích pravého Kristova učení, protože klidně přijímají a vlečou dál mylné tradice, přestože mnohé lidi občas tiše napomíná opačné cítění.

Právě nezměnitelnost Boží vůle ve své dokonalosti je ta, která vylučuje libovolný zásah Boží ve stvoření. Je to však také ona, která po odštěpení Lucifera, vlivem jeho falešného jednání,*(Přednáška č. 45: „Tajemství Lucifera“) jej nemůže prostě vyloučit, a stejně tak musí připustit zneužití přírodních zákonů, tedy Boží vůle lidmi, protože lidským duchům je vlivem jejich původu z věčně duchovně – bytostného vyhrazeno svobodné rozhodnutí.*(Přednáška č. 5: „Zodpovědnost“) V událostech jemnohmotného a hrubohmotného stvoření se musí právě neposunutelnost dokonalosti Stvořitelovy vůle jevit jako druh omezení bytí! Avšak jen méněcenní a malí lidští duchové mohou vidět v tomto poznání omezení moci a velikosti. Takovéto pojetí by bylo pouze výplodem jejich vlastní omezenosti.

Jsou zmateni nezměrností celku, protože si o něm mohou vytvořit obraz skutečně jen když má užší hranice, odpovídající jejich chápání.

Avšak kdo se snaží poznávat svého Stvořitele v jeho působení, tomu dostane se na bezpečné cestě přírodních zákonů přesvědčivého tušení o dalekosáhlých dějích, jejichž počátky spočívají v prapůvodu, tedy východisku veškerého dění, aby odtamtud jako neposunutelné koleje vedly celým stvořením, a po nichž pak musí plynout veškerý další život podle postavení výhybek. Postavení výhybek však zajišťuje samočinně lidský duch při svém putování hmotností.*(Přednáška č. 30: „Člověk a jeho svobodná vůle“) Luciferovým principem se však žel nechá většina svést k falešnému postavení výhybky, a tak žene se pak jejich život podle nezměnitelných zákonů vývoje, po stejných kolejích táhnoucích se hmotností, čím dál více dolů, k nějakému zcela určitému konečnému cíli, podle postavení výhybky.

Postavení výhybky svobodným rozhodnutím může být z Prapůvodu přesně pozorováno nebo pociťováno, načež lze jasně poznat další průběh, protože po uskutečněném rozhodnutí musí běžet v dalším vývoji jen po kolejích příslušného zákona zakotveného do stvoření. Tato okolnost umožňuje předvídat tak mnohé události, protože příroda nebo zákony stvoření se ve svém nucení k vývoji nikdy neodchylují. Tisíciletí při tom nehrají žádnou roli. V těchto předvídaných, bezpodmínečně konečných cílech, vznikají pak velká zjevení, která přicházejí obdařeným duchovně v obrazech a předáváním ve známost lidstvu. Avšak jedno při tom s určitostí předpovědět nelze: pozemský čas, ve kterém se takováto zjevení a zaslíbení splní!

To se stane v hodině, ve které takový životní průběh, plynoucí po svých zvolených kolejích vjede do zastávky nebo konečného cíle. Osud lidí, stejně jako národa a nakonec celého lidstva je srovnatelný s vlakem, který stojí a čeká na jednokolejné dráze před odbočkami kolejí vedoucích do všech směrů. Člověk nastaví výhybku dle své libosti, naskočí a pustí páru, to znamená, že ho oživí. Při jeho odbočení na jím zvolené koleje lze jmenovat jednotlivé stanice a konečný cíl, ne však přesná hodina příslušného příjezdu, protože to závisí na rychlosti jízdy, která se může měnit podle druhu člověka; neboť člověk oživuje stroj a žene ho vpřed podle svého vlastního druhu, buď v klidné rovnováze nebo v prudké vášni či proměnlivým způsobem. Avšak čím více se takový vlak jednotlivého člověka, národa nebo lidstva přibližuje zastávce svého směru kolejí nebo osudu, tím určitěji může být potom spatřen a naznačen blížící se příjezd. Síť kolejí má však také některé spojovací tratě, které lze použít příslušným přestavením výhybky během jízdy, aby se dosáhlo jiného směru, a tím také jiného konečného cíle, než kterého by se původním nastavením dosáhlo. To pak přirozeně vyžaduje pomalejší jízdu v blízkosti výhybky, zastavení a přestavení výhybky. Pomalejší jízda je uvažováním, zastavení rozhodnutím člověka, které je mu vždy umožněno až do posledního rozhodujícího bodu, a přestavení tohoto rozhodnutí následuje čin.

Boží vůli, která se táhne hmotností v pevně stojících přírodních zákonech jako kolejové vedení, lze také nazvat nervy v díle stvoření, které dávají cítit nebo oznamují tvůrčímu Prapůvodu každou poruchu v mocném těle jeho díla.

Tento bezpečný přehled, dosahující na základě neposunutelných zákonů až do každého konce, umožňuje Stvořiteli, aby ke svým zjevením připojit také zaslíbení, která v době blížících se nejnebezpečnějších zatáček, zastávek nebo konečných stanic, včas ohlašují od něj přicházející pomocníci. Tito pomocníci jsou od něj vyzbrojeni, aby krátce před příchodem nevyhnutelných katastrof a nebezpečných změn otevřeli zvěstováním Pravdy zrak lidským duchům, jedoucím po falešné koleji, a umožnili jim ještě včas nastavit jinak výhybku, aby se vyhnuli stále nebezpečnějším místům a novým směrem také unikli zkázu přinášejícímu cíli. Běda člověku na tomto i onom světě, který přehlédne a promešká poslední ze všech nastavitelných výhybek a tím možnost lepšího směru! Je beznadějně ztracen.

Protože Stvořitel nemůže otřást dokonalostí své vůle, tak dodrží také při této pomoci opět přesně nejlepší zákony. Jinak řečeno: Jeho vůle je od prvopočátku dokonalá. Každý jeho nový akt vůle bude samozřejmě rovněž dokonalý. To podmiňuje, že jakýkoliv nový akt jeho vůle musí v sobě nést také přesně stejné zákony, jako ty předcházející. Následkem toho je opět přesné začlenění do vývojového dění jemnohmotného a hrubohmotného světa. Jiná možnost je právě vlivem dokonalosti Boží jednou pro vždy vyloučena. V již vysvětleném předvídání vzniklo zaslíbení vtělení Syna Božího, aby zvěstováním Pravdy přiměl lidstvo k přehození výhybky. Čin přehození zůstává podle zákonů vyhrazen samotným lidským duchům. Tím je však nemožné předvídáním zjistit druh rozhodnutí; neboť mohou být přehlédnuty lidskými duchy jen již zvolené dráhy, přesně s jejich veškerými zastávkami, zatáčkami, až ke konečnému cíli, do kterých svým svobodným rozhodnutím postavili výhybku. Podle důsledné přirozenosti jsou tedy z toho vyloučeny body obratu, při nichž je směrodatné svobodné rozhodnutí lidstva; neboť také toto právo je z přirozené zákonitosti vzniku a vývoje právě tak neposunutelné jako všechno ostatní, a protože Stvořitel dal toto právo lidským duchům skrze jejich původ z duchovně bytostného, nežádá také aby předem věděl, jak jejich rozhodnutí dopadne. Jen následek takového rozhodnutí může přesně poznat až do konce, protože ten musí působit pak v rámci této vůle, která spočívá v zákonech jemnohmotného a hrubohmotného stvoření. Pokud by tomu bylo jinak, tak by příčina k tomu mohla znamenat z tohoto důvodu jen nedostatek dokonalosti, což je bezpodmínečně vyloučeno.

Člověk si tedy má být plně vědom této jeho obrovské zodpovědnosti, že je ve svých základních rozhodnutích skutečně nezávislý. Avšak on se žel domnívá být buď zcela závislým otrokem, nebo se přeceňuje jako část božství. Pravděpodobný důvod je v tom, že v obou případech věří, že je zbaven zodpovědnosti. V prvním případě jako příliš nízký a závislý tvor, ve druhém případě jako vysoko nad ní stojící. Obojí je však falešné! Může se považovat za správce, jemuž v určitých věcech přísluší svobodné rozhodnutí, avšak také plná zodpovědnost, a který se tedy těší velké důvěře, kterou by neměl špatným hospodařením zklamat.

Právě tato dokonalost činí nutným, že Stvořitel při poskytování bezprostřední pomoci falešně směřujícímu lidstvu, musí počítat také se selháním lidstva při jeho rozhodnutích. Pro takové případy vychází z jeho moudrosti a lásky, které jsou mu opět podle zákona a přirozeně rovněž vlastní, další cesty, připravené k pomoci, které se pak připojí k prvním, případně odříznutým cestám, v důsledku selhání lidstva.

Tak byl již před dobou vtělení Syna Božího ve věčné říši Otce připraven k poslání jiný Vyslanec, pro případ, že by lidstvo mohlo navzdory velké oběti lásky Otcovy selhat. Jestliže by Synu Božímu v jeho čistě Božím stanovisku nebylo nasloucháno tak, aby lidstvo na jeho varování nepřehodilo výhybku své dráhy do směru, který mu ukazoval, nýbrž by v zaslepení setrvalo na své dosavadní dráze vedoucí do zkázy, tak měl potom vyjít ještě jeden Vyslanec, který by mohl být lidstvu v jeho nejvnitřnějším založení bližší než Syn Boží, aby mu ještě jednou pomohl v poslední hodině jako Varovatel a Vůdce, pokud … bude chtít slyšet jeho hlas Pravdy. To je Syn Člověka.

Kristus, jakožto Syn Boží o tom věděl. Když však při svém působení poznal zaplevelenou a vyprahlou půdu lidské duše, bylo mu jasné, že jeho pozemská pouť nemůže přinést ovoce, které by muselo dozrát při dobrém chtění lidstva. Hluboce nad tím truchlil, neboť přece viděl na základě jemu tak dobře známých zákonů ve stvoření, které nesou vůli jeho Otce, bezpodmínečný postup k nevyhnutelnému konci, který musel být přivozen uzpůsobením a chtěním lidí. A tu začal hovořit o Synu Člověka, o jeho nezbytně nastávajícím příchodu vlivem vzniklých událostí. Čím dále plnil své velké poslání, které vždy podle rozhodnutí lidstva nechávalo otevřené dvě cesty, buď velké následování jeho učení s navazujícím vzestupem při vyvarování se všeho zkázonosného, nebo selhání a další řícení se po šikmé dráze, které by muselo vést do zkázy, tím jasněji viděl, že rozhodnutí velké většiny lidstva se klonilo k selhání a tím k zániku. Po té se formovaly jeho výroky o Synu Člověka k bezprostředním zaslíbením a ohlašováním, když pravil: „Když však přijde Syn Člověka ...“ atd..

Tím označil dobu krátce před nebezpečím zániku, který se musel naplnit na základě odmítnutí jeho poslání lidstvem, jakožto konečný cíl stále více následovaného směru podle zákonů Božích ve hmotném světě. Těžce tehdy trpěl při tomto poznání.

Falešné je každé podání, které tvrdí, že Kristus, Syn Boží, současně také sám sebe označoval jako Syna Člověka. Takováto nelogičnost nespočívá ani v Božích zákonech, ani ji nelze připisovat Synu Božímu, jakožto znalci a nositeli těchto zákonů. Učedníci neměli pro to vysvětlení, jak přece z jejich otázek vycházelo najevo. Od nich samotných vzešel omyl, který se udržel dodnes. Domnívali se, že Syn Boží označil sám sebe výrazem Syn Člověka, a v tomto předpokladu byl tento omyl předáván také budoucím generacím, které se rovněž vážněji nezabývaly nelogičností, která v tom spočívá, stejně jako sami učedníci, nýbrž se přes to jednoduše přešlo, částečně z nesmělosti, částečně z pohodlnosti, přestože při správném stanovisku je všeobsáhlá láska Stvořitele ještě jasnější a vyniká daleko mocněji. Přicházet ve stopách Syna Božího, to znamená, že převezme a ponese dál jeho poslání, bude Syn Člověka, jakožto druhý vyslanec Boha Otce, a bude kráčet vstříc lidstvu na zemi, aby je zvěstováním Pravdy strhl zpět z dosavadní dráhy a přivedl ke svobodnému rozhodnutí pro jiné stanovisko, které je odvede od bodu zkázy, který nyní na ně čeká.

Syn Boží – Syn Člověka! Že v tom spočívá rozdíl, není jistě tak těžké pochopit. Každý z těchto výrazů má svůj ostře ohraničený, přísně vyjádřený smysl, který nějaké pomíchání a splynutí v jedno musí označit leností myšlení. Posluchači a čtenáři přednášek si budou vědomi přirozeného vývoje, který vychází z Prasvětla, Boha Otce a sestupuje dolů až k hrubohmotnému světovému tělesu. Syn Boží přišel z Božsky – bezbytostného, a rychle prolétl duchovně – bytostným a jemnohmotným k inkarnaci do hrubohmotného světa. Proto musí být plným právem nazýván částí Boha, která se stala člověkem nebo Synem Božím. Prolétnutí duchovně – bytostným, v němž má lidský duch teprve svůj původ, nenechalo ho tam, stejně jako i následující jemnohmotná část stvoření, pevně zakotvit tak, aby jeho Božsky bezbytostný duch mohl vzít s sebou silný ochranný obal těchto rozdílných druhů, nýbrž tyto jinak jako výzbroj sloužící obaly zůstaly tenkými. To přinášelo tu výhodu, že niterné Božství snáze a silněji prozařovalo, tedy vyšlehovalo ven, avšak také nevýhodu, že ve Světlu nepřátelských nížinách země tak mohlo být svou nápadností rychleji potíráno a vztekle napadáno. Silné, jen mírně zahalené Božství v pozemsky hrubohmotném plášti, muselo zůstat něčím cizím mezi lidmi, jako příliš vzdálené. Obrazně vyjádřeno lze tedy říci, že jeho Boží duch nebyl dostatečně vyzbrojen a vybaven pro nízké hrubohmotně pozemské vlivem nedostatku přijatého zahalení z duchovně – bytostného a jemnohmotného. Propast mezi Božím a pozemským zůstala jen slabě překlenuta.

Protože lidé tohoto daru Boží lásky nedbali a neopatrovali jej, nýbrž z přirozeného pudu všeho temnějšího vystupovali proti světlému Synu Božímu s nepřátelstvím a nenávistí, tak musel přijít druhý Vyslanec v Synu Člověka, který je pro hrubohmotný svět silněji vyzbrojen.

Také Syn Člověka je Božím vyslancem a vyšel z Božsky – bezbytostného. Avšak on se před svým vysláním do hrubohmotného světa inkarnoval do věčně čistě – duchovně – bytostného, tedy je úzce spojen s podstatou duchovního druhu, ze které pochází semeno lidského ducha! Tím kráčí Božsky – bezbytostné jádro tohoto druhého vyslance blíže lidským duchům v jejich prapůvodu, čímž nabývá proti nim také více ochrany a bezprostřední síly.

V nejvyšších výšinách stejnorodého druhu podstaty lidských duchů žije pro všechno existující dokonalý ideál toho, co v sobě může nést další vývoj z duchovně – bytostného. Tak také věčný, čistě duchovně – bytostný ideál všeho ženství, jakožto královna ženství se všemi živými ctnostmi.

Každý ženský duchovní zárodek nese v sobě nevědomou touhu, k tomuto čistému, živému ideálu v ušlechtilé formě usilovat. Žel během putování hmotností se často zvrhává tato nevědomá touha v ješitnost, která předstírá a má nahradit to, co se v častém sebeklamu nestalo živoucím, avšak je žádoucím. Tato touha však je vědomější při povznesení se ke Světlu, ještě v jemnohmotném světě. Jakmile nízké žádosti začínají odpadávat, proniká stále prudčeji kupředu, aby nakonec oživila a posílila ctnosti. Magnetem a ohniskem této ušlechtilé touhy po ženských ctnostech je královna ženství v nepomíjející říši Otcově, v čistě duchovně – bytostném. Božsky – bezbytostné jádro druhého Vyslance Božího bylo vnořeno do tohoto duchovně – bytostného ideálu ženství a bylo jí jako duchovně – bytostnou matkou vychováno ve věčné říši Boha Otce, v hradu Grálu jakožto domova jeho duchovního mládí. Teprve odtud následovalo pak jeho vyslání do hrubohmotného světa, v době, aby mohl kráčet v pravou hodinu po bojišti, aby těm kteří prosí o duchovní vedení a vážně hledají Boha mohl ukázat pravou cestu do říše Otce, a současně jim poskytl ochranu před nepřátelskými útoky těch co usilují do hlubin.

Protože na rozdíl od Syna Božího strávil své duchovní mládí v duchovně – bytostném, tedy v prapůvodu a východisku lidských duchů, tak zakořenil současně kromě Božsky – bezbytostného také pevně v duchovně – bytostném, přichází proto ve svém druhu blíže lidstvu, a spojením původu a mládí skutečně přicházejícím Božím člověkem! Vychází z Božsky – bezbytostného a rovněž z čistě duchovně – bytostného, prapočátku lidstva. Z tohoto důvodu je na rozdíl od Syna Božího nazýván Synem Člověka, jemuž je skrze jeho původ otevřena cestu k Božsky – bezbytostnému! Proto nese v sobě Boží sílu a moc a stojí tím vůči celému lidstvu jakož i Luciferovi dobře vyzbrojen k boji.

Proto bděte, abyste ho poznali, jakmile nadejde jeho doba; neboť on přináší také čas pro vás!

V opaku k Synu Božímu strávil své duchovní mládí v duchovně bytostném, tedy v původu a východisku lidského ducha. Svými kořeny tkví proto současně v Božsky bezbytostném a také pevně v duchovně bytostném. Ve svém druhu přibližuje se tím lidstvu a ve dvojici svého původu i mládí jest opravdový Bohočlověk! Vychází z Božsky bezbytostného a také z čistě duchovně bytostného, z prapočátku lidstva. Z toho důvodu jmenuje se oproti čistému Synu Božímu Synem Člověka, kterému jest jeho původem otevřena cesta k Božsky bezbytostnému. Proto má v sobě Božskou sílu a moc a stojí tím vůči celému lidstvu i oproti Luciferovi dobře vyzbrojen k boji. Proto bděte, abyste ho poznali; jakmile nadešla jeho doba. Neboť on přináší čas i pro vás.

Posolstvo Grálu od Abdrushina


Obsah

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu] 

kontakt