Vo Svetle Pravdy

Posolstvo Grálu od Abdrushina


1.KNIHA ◄ ► 2.KNIHA
Deutsch
English
Francais
Español
Português
Русский
Український
Česky
Obsah


41. Zesnulý

Bez porozumění a osaměle stojí duše v úmrtním pokoji. Bez porozumění, protože se člověk, který leží na lůžku, bránil ve svém pozemském životě věřit na další život po odložení hrubohmotného těla, a který se proto těmito myšlenkami nikdy vážně nezabýval a vysmíval se všem, kteří o tom mluvili. Zmateně pohlíží kolem sebe. Vidí sebe sama na smrtelné posteli, vidí kolem stát jemu známé lidi s pláčem, slyší jejich slova, a vnímá také i bolest, kterou při tom pociťují v nářku, že právě zemřel. Chce se smát a volá, že přece ještě žije! Volá! A musí udiveně vidět, že ho nikdo neslyší. Znovu a znovu nahlas volá a vždy hlasitěji. Lidé to však neslyší, a naříkají dál. Začíná  v něm vzrůstat úzkost. Slyší přece svůj hlas zcela jasně a cítí také zřetelně své tělo. Zakřičí v úzkosti ještě jednou, nikdo na něj nedbá. Pohlížejí s pláčem na ztichlé tělo, které poznává jako své vlastní, a přece nečekaně jako něco cizího, co mu již zjevně nepatří; neboť stojí se svým tělem přece vedle, zbaven veškeré bolesti, kterou doposud pociťoval.

S láskou volá nyní jméno své ženy, která klečí u jeho dosavadního lože. Pláč však neustává, žádné slovo, a žádný posunek nenaznačuje, že by ho slyšela. Zoufale k ní přistoupí a hrubě jí zatřese ramenem. Ona nic nepozoruje. On přece neví, že se dotýká jemnohmotného a ne hrubohmotného těla své ženy, a že jeho žena, která stejně jako on nikdy nemyslela na to, že existuje něco víc než pozemské tělo, nemůže také cítit dotek jeho jemnohmotného těla.

Rozechvěje ho nevýslovný pocit strachu. Slabost opuštěnosti tiskne ho k zemi, jeho vědomí mizí.

Hlas, který znal, ho opět zvolna probouzí. Vidí tělo, které nosil na zemi ležet uprostřed květin. Chce pryč, avšak nemůže se odpoutat od tohoto ztichlého a chladného těla. Zřetelně cítí, že je s ním ještě svázán. Avšak zní tu ještě znovu tento hlas, který ho probudil ze spánku. Je to jeho přítel, který mluví k jinému člověku. Oba přinesli věnec, a při jeho ukládání spolu hovoří. Nikdo jiný tu není. Přítel! Chce na sebe upoutat pozornost, i pozornost toho druhého, který býval často s  přítelem jeho milým hostem! Musí jim říci, že je v něm kupodivu ještě život, že ještě může slyšet, co tito lidé říkají. Volá! Avšak jeho přítel se klidně obrátí ke svému průvodci a mluví dál. Avšak co mluví, projede jeho údy jako leknutí. To je jeho přítel! Tak nyní o něm mluví. Ztrnule naslouchá slovům těchto lidí, se kterými tak často popíjel, smál se, a kteří mu říkali jen dobré, když sedávali u jeho stolu a navštěvovali jeho pohostinný dům.

Odešli a jiní opět přichází. Jak nyní mohl lidi poznávat! Tak mnozí, kterých si vysoce cenil, vzbuzují v něm nyní odpor a hněv, a mnohému, jehož si nikdy nevšímal, by rád s díkem stiskl ruku. Avšak oni ho přece neslyší, necítí, přestože zuří a křičí, aby dokázal že žije!

Ve velikém průvodu vezli pak jeho tělo ke hrobu. Obkročmo seděl na jeho rakvi. Rozhořčený a zoufalý se mohl nyní již jen smát! Avšak smích velmi brzy ustoupil opět hluboké sklíčenosti, a obklopila ho velká samota. Byl unaven a usnul.

Když se probudil, byla kolem něj tma. Jak dlouho spal, nevěděl. Avšak necítil, že by byl jako doposud svázán se svým pozemským tělem; neboť byl volný. Volný ve tmě, která ho zvlášť těžce tísnila.

Volal. Žádný zvuk. Neslyšel svůj vlastní hlas. Zasténal a klesl zpět. Avšak při tom tvrdě udeřil hlavou o ostrý kámen. Když se po dlouhé době opět probudil, byla stále ještě tatáž tma, a totéž tísnivé ticho. Chtěl vyskočit, ale údy měl těžké a vypovídali mu službu. Se vší silou úzkostlivé beznaděje se vzchopil a potácivě tápal sem a tam. Často upadl na zem, bolestivě se udeřil, a narážel také vpravo i vlevo na hrany a rohy, avšak nedopřávalo mu to žádného klidu k vyčkávání; neboť silná touha ho hnala k tomu, aby trvale tápal kupředu a hledal. Hledal! Ale co? Jeho myšlení bylo zmatené, znavené a zoufalé. Hledal něco, co nemohl pochopit. Hledal!

Hnalo ho to dál, stále dál! Až opět klesl, aby se opět vzchopil a pokračoval v cestě. Tak plynula léta, desetiletí, až konečně našel slzy a pláč rozechvěl jeho hruď … vynořila se myšlenka, prosba, jako výkřik znavené duše, která si přeje konec temné beznaděje. Avšak výkřik nesmírného zoufalství a beznadějné bolesti přinesl zrození první myšlenky: uniknout tomuto stavu. Snažil se poznat, co ho přivedlo do tohoto tak děsu plného stavu, co ho tak krutě nutilo bloudit v temnotách. Hmatal kolem sebe: tvrdé skály! Byla to země nebo snad přece jiný svět, ve který nemohl nikdy uvěřit? Jiný svět! Byl tedy pozemsky mrtvý a přece žil, lze-li takový stav nazvat životem. Myslet bylo pro něj nekonečně těžké. Tak potácivě hledal dál. Opět uplynuly léta. Ven, ven z této tmy! Přání stalo se prudkým tlakem, ze kterého se zformovala touha. Touha je však čistší cit, který se uvolňuje hrubým tlakem, a v touze vyrůstá zcela nesměle, modlitba. Tato modlitba touhy z něj nakonec vytryskla jako pramen, a do jeho duše tím zavítal tichý blahodárný mír, pokora a odevzdanost. Avšak, když se zvedl, aby pokračoval ve svém putování, tu projel jeho tělem proud vroucího prožití; neboť nyní ho obklopovalo šero a on náhle mohl vidět! Daleko, velmi daleko rozpoznával světlo, jako pochodeň, která ho zdravila. Jásavě vztáhl k němu své ruce, pln hlubokého štěstí opět klesl a děkoval a děkoval z přeplněného srdce Tomu, jenž mu světlo poskytl! S novou silou vykročil pak k tomuto světlu, které se mu nepřibližovalo, avšak po svém prožití doufal, že ho dosáhne, i když by to mělo trvat také staletí. To, co se mu nyní stalo, mohlo se zopakovat a nakonec ho vyvést z oblastí skal do teplejší a prozářenější země, pokud o to bude pokorně prosit.

„Můj Bože, pomoz mi k tomu!“, vyšlo stísněně z hrudi naplněné nadějí. A jaká blaženost, opět uslyšel svůj hlas! I když nejprve slabě, avšak slyšel! Štěstí z toho, dalo mu novou sílu, a důvěřivě šel opět kupředu.

Takový je počáteční příběh duše v jemnohmotném světě. Tuto duši nebylo možné nazvat špatnou. Na zemi byla dokonce uznávaná jako velmi dobrá. Byl to velkoprůmyslník, velmi zaměstnaný, velmi uvážlivý, dodržující všechny pozemské zákony.

K tomuto ději ještě vysvětlení: Člověk, který ve svém pozemském životě nechce vědět nic z toho, že také existuje život po smrti a že bude nucen se jednou zodpovídat z veškerého svého jednání, způsobem, který není v souhlasu s dnešním pozemským pozorováním, je v jemnohmotnosti slepý a hluchý, jakmile musí jednou přejít na druhou stranu. Pouze pokud je ještě spojen se svým odloženým hrubohmotným tělem, což trvá dny nebo týdny, je schopen dočasně také pozorovat, co se kolem něj děje.

Je-li však potom uvolněn od rozkládajícího se těla, tak se mu tato možnost ztrácí. Neslyší a nevidí již nic. Avšak to není trest, nýbrž je to zcela přirozené, protože nechtěl vidět ani slyšet nic o jemnohmotném světě. Jeho vlastní vůle, která může rychle formovat odpovídající jemnohmotné, brání tomu, aby toto jemnohmotné tělo mohlo vidět a slyšet. Do té doby, než v této duši pozvolna dojde ke změně. Zda to trvá léta nebo desetiletí, možná i staletí, je vlastní věcí každého člověka. Jeho vůle je mu zcela ponechána. Také pomoc mu přijde teprve tehdy, když on sám po ní zatouží. Ne dříve. Nikdy k tomu není nucen.

Světlo, které tato duše prohlédnutím spatřila, a které zdraví s velkou radostí, tu bylo vždy. Nemohla je jen doposud vidět. Ono je také jasnější a silnější, než je zpočátku vidí slepá duše. Jak je vidí, zda silně, zda slabě, záleží opět jen zcela na ní. Neudělá jí vstříc ani krok, avšak je zde! Avšak ona z něj může mít kdykoliv užitek, pokud vážně a pokorně chce.

To co zde vysvětluji, však platí pro tento jeden druh lidských duší. Ne snad také pro jiné. V temnotě samotné a jejích úrovních není takové světlo. Tam neplatí to, že ten, který se v sobě posune kupředu, může náhle spatřit světlo, nýbrž musel by být k němu nejdříve odveden z prostředí které ho zdržuje.

Nepochybně lze stav této zde ukázané duše již nazvat strastiplným, zejména proto, že je naplněna strachem a nenese v sobě žádnou naději, avšak ona sama to nechtěla jinak. Obdrží jen to, co si pro sebe vynutila. Nechtěla vědět nic o vědomém životě po pozemském odloučení. Samotný další život tím v sobě duše  umrtvit nemůže; neboť s ním nemůže nakládat, avšak staví si neplodnou jemnohmotnou úroveň, ochromuje smyslové orgány jemnohmotného těla, takže jemnohmotně nemůže nic vidět ani slyšet, dokud … se konečně nerozhodne jinak.

To jsou duše, kterých lze dnes na zemi spatřit miliony, a které kromě toho, že nechtějí vědět nic o věčnosti nebo o Bohu, je možné nazvat ještě slušnými. Těm, co chtějí zlo daří se přirozeně mnohem hůře, avšak o těch zde nemá být hovořeno, nýbrž jen o takzvaných slušných lidech.

Jestliže se říká, že Bůh podává svou ruku ku pomoci, tak je to ve Slově, které lidem posílá, čímž jim ukazuje, jak se mohou oprostit od viny, do které se zapletli.

A jeho milost spočívá především ve všech velkých možnostech, které byly lidským duchům dány k použití ve stvoření.  To je tak nesmírně mnoho, více, než si člověk dneška může vůbec představit, protože on se tím nikdy nezabýval, a ne dost vážně; neboť tam, kde to nastalo, bylo to jen hříčkou nebo za účelem bláhové sebepovýšení!

Avšak jakmile lidští duchové poznají v Božím Slově pravou hodnotu a jeho hlubokou vážnost, vykonají ve stvoření velké věci! Až doposud upřednostňovali vždy jen své vlastní vědomosti a proto zůstalo všechno kusým dílem nízkého stupně v poměru k obsahu Božího Slova, které chtějí také dnes opět nepoznané odsunout stranou; neboť žádný člověk neví o pravé hodnotě Poselství Grálu. Ani jeden na zemi. I když se domnívá, že zná jeho význam, také když již duchovně cítí užitek, který získal v částečném poznání … neví nic o jeho hodnotě samotné, a nepochopil ji ještě ani z jedné setiny! To pravím já, který toto Poselství přináším. Nevíte, co tím držíte v rukou!

Ono je cestou, bránou a také i klíčem, které vás vedou k životu. K životu, který nelze docenit ani koupit všemi poklady této země, ani všemi poklady celého vesmíru! Čerpejte tedy z Poselství, které je vám poskytováno. Berte z nejdrahocennějšího statku, který můžete potkat. Chopte se ho tak jak je, avšak nesnažte se kolem něj a o něm mudrovat. Snažit se o něm mudrovat nepřináší žádnou hodnotu. Nikoliv toto Poselství si máte učinit srozumitelným, nýbrž vaší prací je, opatřit mu místo uprostřed vaší duše. Tam se máte snažit, tam máte mudrovat, abyste našli to, co nepřispívá k ozdobě tohoto místa, jestliže toto Poselství ve vás setrvává! Vy máte vypátrat to, co ještě překáží v tomto prostoru, který se ve vás musí stát chrámem. Vytvořte v sobě tento chrám, aniž se při tom dotýkáte mého Poselství a všem, kteří tak činí, také bude pomoženo!

Posolstvo Grálu od Abdrushina


Obsah

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu] 

kontakt