Doznievanie k Posolstvu Grálu 1

61. Jak Poselství přijímat

Pozemský člověk se dopouští jedné velké chyby, když hledá duchovní vědění: Chtěl by skokem usilovat kupředu, místo aby klidně a jistě kráčel krok za krokem. Sotva se ho dotkl nějaký podnět, který ho chce přivést k hledání duchovních hodnot, tu se již člověk ptá také po posledních věcech, jež jsou daleko nad chápavostí lidského ducha.

Tím se již předem činí neschopným něco přijmout. Pozbývá odvahy a zmaten zanechá brzy hledání. Nezřídka vyvstane dokonce hněv v jeho duši, a on se posmívá jiným hledajícím, tupí je a vystupuje proti nim nepřátelsky. Avšak toto nepřátelství pramení z pocitu tísnivého poznání, že sám nebyl schopen nalézt v duchovnu hodnoty. Vědomí o své bezmocnosti činí z něho nepřítele, a k tomu se pojí závist a zloba.

Kdo se posmívá, nečiní tak z převahy, ale jen z roztrpčení. V posměchu a tupení spočívá otevřené přiznání vlastní nedostatečnosti, vlastní slabosti a neschopnosti pochopit něco, čemu posměvač rozumět nemůže. Nebo je to závist, která z něho mluví. Závist, že jiný může pochopit něco, co jemu samému je nepochopitelné.

Je také zvláštností lidského ducha i to, že se neposmívá a netupí tehdy, když si myslí, že je vědoucí. Je-li skutečně přesvědčen o svém vědění, chybí mu jakýkoliv podnět k nenávisti a nepřátelství. —

Avšak i strach může být příčinou toho, že je lidský duch naplněn nenávistí. Především strach, že člověk ztratí ve veřejném mínění vážnost, strach, že se všichni dovědí, jak jeho vlastní vědění, dosud tak hrdě stavěné na odiv, je otřeseno něčím, co on sám není schopen následovat, nebo co následovat nemůže, aniž by za nedostatečné nebo dokonce za nesprávné neoznačil to, co dosud vydával za vědění.

To je ovšem potom pro lidského ducha ten nejhorší důvod k útokům, k výsměchu a tupení, ano i k nejodpornějšímu pronásledování. Neštítí se ani lží a pomluv. Pronásledování přejde v násilnosti, nelze-li jinak dosáhnout cíle.

Tak je tomu v malém stejně jako ve velkém. Čím větší vliv měl člověk svým zdánlivým věděním na spolubližní, čím více tito spolubližní o tomto jeho domnělém vědění věděli, tím energičtěji se bude stále uzavírat novému poznání, přichází-li z cizí strany, a tím zoufaleji bude také proti němu pracovat.

Tak mnohý pozemský člověk by se rád otevřel novému vědění, i když je v rozporu s jeho dosavadním domnělým a nesprávným předstíraným věděním, pokud jeho staré názory nikdo nezná.

Jestliže však o nich jiní lidé vědí, nedovolí mu jeho ješitnost, aby se přimkl k novému vědění, které mění jeho vlastní. Tím by přece dokazoval, že šel dosud nesprávně. Odmítá je tedy, mnohdy i proti svému vlastnímu vnitřnímu přesvědčení, které často mu způsobuje těžké chvíle!

Zbaběle hledá potom krásně znějící slova, která mají zakrýt jeho ješitnost, a mudrlantství rozumu mu v tom pomáhá. Rozum ho přivádí k tomu, aby důstojně prohlašoval, že se cítí odpovědným za ty, kdo ho dosud následovali na jeho cestách. Z „lásky“ k druhým odmítá nové vědění, aby se nešířil neklid v onom míru, jaký nalezly v dosavadním myšlení duše jeho věřících.

Odsouzení hodní pokrytci, kteří takto mluví, neboť jejich nadmíru vychvalovaný mír je jenom spánek. Ten lidského ducha udržuje v poutech a brání, aby se nemohl hýbat podle Božího zákona pohybu, aby se duch nemohl rozvinout. Brání růstu jeho křídel k letu do světlých výšin, jimž ve svém pokojném spánku musí zůstat vzdálen!

Avšak za takovými škůdci Božích zákonů mnozí lidé rádi spěchají, poněvadž pohodlnost, jíž učí, je tak lákavá pro líné lidské duchy! To je ta široká, pohodlná cesta k zatracení, do oblasti rozkladu. Ne bez účelu poukazoval Ježíš, Syn Boží, tak často na tvrdou, kamenitou, úzkou cestu k výšinám a varoval před širokou cestou pohodlnosti! Znal příliš dobře povážlivou lenost lidských duchů a vábení luciferských přisluhovačů, kteří těží z této slabosti!

Chce-li člověk dospět ke světlým výšinám, musí se o to přičinit. Ráj na něho čeká, ale nesestupuje k němu, když on sám k němu neusiluje. Usilovat neznamená však jenom myslit na to, prosit, dožebrávat se, jak to nyní činíte. Usilovat znamená jednat, pohybovat se, abyste tam došli!

Avšak lidé se jenom žebravě doprošují a myslí si, ze budou ještě vzhůru vyneseni těma rukama, které kdysi nenávistně probili hřeby! Jest a bude vám všem, lenošní lidé, jenom ukázána cesta, jít po ní musíte sami! O to se musíte již vy namáhat.

Jak často to Kristus říkal, a přesto věříte, že vám mohou být hříchy odpuštěny přímo a beze všeho dalšího, jenom když o to poprosíte. Žijete podle svých přání a žádostí a ještě žebráte, aby vám k tomu Bůh pomohl. Očekáváte však tuto pomoc opět jenom v té formě, jakou vy chcete, činíte si tedy dokonce ještě podmínky.

Lenost a pýcha, kamkoliv se podíváte. Nic jiného. I to je lenost ducha, když se již v prvopočátcích duchovního probouzení překotně ptáte po posledních věcech. Chcete takto na začátku jenom vidět, zda se vyplatí jít po cestě, která bude pro vás namáhavá. Nevíte, jak je takovými otázkami člověk směšný před tím, kdo vám může dát odpověď. Neboť takové otázky může vysvětlit jenom ten, kdo vědomě přichází shůry, a zná pro vás poslední věci, které jsou však těmi prvními a posledními nesmí býti nazývány.

A kdo přichází shůry, ten také ví, že ani jediný z lidských duchů nemůže byť jen tušit tyto věci, tím méně je může vědomě pochopit.

Přinesl jsem vám to Poselství, jaké pozemští lidé potřebují, chtějí-li duchovně stoupat vzhůru! Jenom se do něho správně ponořte! Vy však v nejlepším případě shledáváte Poselství krásným... a hned se ptáte po věcech, které přece nikdy nebudete moci pochopit. Proto vám také neprospějí.

Jestliže jste však správně v sebe přijali celé Poselství a každé jeho slovo v sobě prožili, jestliže jste potom všechno proměnili v činy jako samozřejmost svého bytí na zemi, pak se stane vaším vlastnictvím jako vaše tělo a krev, které na zemi potřebujete ke splnění své pozemské pouti.

Jednáte-li takto, pak důsledkem toho je, že již nekladete tyto otázky, poněvadž jste se stali vědoucími, tak vědoucími, jak jen lidský duch vědoucím může být. A s tím současně přestávají i pošetilá přání, neboť věděním jste se stali doopravdy pokornými, odložili jste své slabosti, jako je vaše lidská ješitnost, pýcha, domýšlivost na to, co chcete vydávat za své vlastní vědění, jakož i všechny ostatní chyby, které si lidský duch osvojil.

Kdo tedy klade tyto a podobné otázky, ten ještě spí v lenosti svého ducha a jenom se domýšlí, že otázkami zdůrazňuje duchovní čilost a svou silnou touhu hledat. Takový člověk se neliší od dítěte, které by chtělo závodit a ještě se nenaučilo ani chodit!

Nemůžete si také vybírat z Poselství jednotlivosti, které právě vám vyhovují, které vás zajímají, neboť zájem k duchovnímu učení nestačí. Zájem stačí pro rozum, nikoliv pro ducha, ten vyžaduje více.

Musíte přijmout všechno nebo nic.

Zajisté i ze zájmu může vzniknout opravdové hledání, avšak ne snadno a jenom velice zřídka. Škodí také přílišná horlivost, protože svádí ke skokům, které podlamují síly. Klidně kráčet kupředu, slovo za slovem a větu za větou ne číst a ne se učit, nýbrž se snažit přijímat obrazně, tedy jako v životě, všechno, co jsem Poselstvím dal. Ponořte se do celé hloubky mých slov, potom, ano jedině potom budete moci vytušit, že máte v rukou Slovo života, živé Slovo samé, které nebylo sestaveno lidským duchem z naučeného nebo z vymyšleného.

Jenom když takto sami sebe přinutíte žít podle Božího zákona harmonického pohybu, může Slovo ve vás ožít a dát vám vystoupit vysoko do světlých výšin, jež jsou vaším skutečným domovem. Rozbořte však nejdříve všechny zdi, které okolo vás za tisíciletí vystavěla lenost vašeho ducha, až pevně ztuhly. Následkem těchto zdí jsou křídla vašeho ducha svázána a svěšena, a tak strnulé, mrtvé dogma vám stačí, ano dokonce se zdá být velikým. A tak se snažíte jenom prázdnou formou dnes sloužit tomu Bohu, jenž sám jest Život! —

Přesto jsem vám na konec ještě vylíčil a vysvětlil to, co nazýváte posledními věcmi, které však ve skutečnosti jsou prvními, takže nyní již nezbývají v celém jsoucnu nezodpovězené otázky. Jako odměnu jsem vám to dal, neboť abyste líčení pochopili, museli jste se předtím namáhat slovo za slovem celé Poselství živé přijmout do sebe! Kdo tuto práci vynechá, ten mi nikdy nebude moci porozumět, i kdyby se to domníval.

Varujte se proto všeho přeskakování, ale od začátku vnikejte do každého z mých slov, větu za větou. Ani jediný člověk nemůže zde na zemi vyčerpat hodnotu Poselství, neboť ono je pro všechny světy. Nevybírejte bez volby po částech jednotlivosti z Poselství. Je nedílným celkem, jako Boží zákony ve stvoření. Poselství nemůže lidský duch změnit, nemůže na něm nic zkřivit, aniž by tím sám neutrpěl škodu. Nemůžete také do něho vnášet nic zvenčí, nemůžete na jednotlivá místa položit něco cizího, co je vám příjemnější, ať již to pochází z nějakého vám známého učení nebo z vás samých.

Nezměněné musíte ponechat mé Poselství od prvního do posledního slova, má-li vám přinést užitek. Nejprve je musíte v sobě prožít, a teprve potom dát mu působit navenek, aby se Poselství stalo vaším životem! Budete-li takto jednat, půjdete dobře, a před vaším duchem se otevřou světlé výšiny. To vám umožní volnou cestu k nejvyšší říši radostného tvoření blažených lidských duchů, kterou nazýváte rájem. Tam vytušíte potom čisté duchovno a vycítíte sílu Božského, které jsem vám dal jako odměnu ve svých líčeních. Pak se však již nebudete chtít tázat, poněvadž ve svém štěstí nebudete mít přání! Potom vás již nebude trápit rozum, neboť budete všechno prožívat.

[Posolstvo Grálu od Abdrushina]  [Doznievanie k Posolstvu Grálu]