„Kdo mé Slovo přijímá, ten mne přijímá“, pravit Syn Boží ke svým učedníkům, „ten jí ve skutečnosti mé tělo a pije mou krev!“
Tak zní smysl slov, které pronesl Syn Boží při ustanovení večeře Páně a která hostinou obrazně vyjadřuje vzpomínku na jeho pozemskou pouť. Jak mohlo tu dojít k tomu, že vzplanuly o tom mocné spory mezi učenci a církvemi. Vždyť smysl je tak prostý a tak jasný, pokud člověk bere za základ, že Ježíš Kristus, Syn Boží byl ztělesněné Boží Slovo.
Jak mohl o tom mluvit zřetelněji, než prostými slovy: „Kdo mé Slovo přijímá, ten jí mé tělo a pije mou krev!“ Také když řekl: „Slovo je vskutku mé tělo a má krev!“ On to tak přece musel říci, protože on sám byl živoucí Slovo v těle a krvi. Při všech dalších podáních se jen vždy znovu vynechávala hlavní věc: Poukaz na Slovo, které kráčelo po zemi! Protože to nebylo pochopeno, tak se to považovalo za vedlejší. Tím však bylo celé poslání Krista nepochopeno, zkresleno a zkomoleno.
Také učedníkům Syna Božího nebyla tehdy navzdory jejich víře dána žádná možnost, aby slova svého Mistra správně pochopili, jako tak mnohé, jím řečené, které nikdy správně nepochopili. Kristus sám přece nad tím dosti často projevoval svůj smutek. Prostě zformovali smysl večeře Páně do takového způsobu, jakým to ve své dětské jednoduchosti pochopili. Při tom je samozřejmé, že slova, která jim nebyla úplně jasná, předávali dál také ve svém vlastním smyslu, odpovídajícím způsobem, ne však tak, jak je mínil Syn Boží.
Ježíš byl tělem učiněné Slovo Boží! Kdo tedy jeho Slovo do sebe správně přijal, přijal tím jeho samotného.
A nechá-li člověk jemu nabízené Slovo Boží v sobě ožít tak, že se mu stane samozřejmostí v myšlení a konání, tak oživuje tím se Slovem v sobě i ducha Kristova, protože Syn Boží byl tělem učiněné, živé Slovo Boží!
Člověk se pouze musí snažit, aby konečně jednou do tohoto myšlenkového postupu správně pronikl. Nesmí ho jen číst a tlachat o něm, nýbrž se musí snažit také tento myšlenkový postup učinit obrazně živým, to znamená, tiše prožít tento smysl v živých obrazech. Pak prožije také večeři Páně skutečně, za předpokladu, že v tomto přijímání pozná živé Slovo Boží, jehož smysl a to co po něm žádá, musí přirozeně předem důkladně znát.
Není to tak pohodlné, jak si to mnozí věřící představují. Tupé přijímání večeře Páně jim nemůže přinést žádný užitek; neboť co je živé, jako Slovo Boží, vyžaduje a musí být také živě bráno. Církev není schopna vdechnout večeři Páně žádný život pro někoho jiného, pokud tento, kdo večeři Páně přijímá, sám v sobě již dříve nepřipravil místo, aby ji správně přijal.
Lze spatřit také obrazy, které chtějí vyjádřit krásný výrok: „Já klepám!“ Obrazy jsou zcela správné. Syn Boží stojí u dveří chatrče, klepá a žádá o vstup. Avšak člověk k tomu opět přidal něco ze svého myšlení, tím, že pootevřenými dveřmi dává v chatrči vidět prostřený stůl. Tím vzniká myšlenka, že nemá být odmítnut nikdo, kdo prosí o jídlo a pití. Myšlenka je to krásná a odpovídá slovům Krista, avšak vyložena je příliš malicherně. To „Já klepám“ znamená víc! Dobročinnost je jen malou částí obsahu Slova Božího.
Jestliže Kristus řekl: „Já klepám“, tak tím mínil, že jím ztělesněné Slovo Boží klepá na lidskou duši, avšak neprosí o vstup, nýbrž vstup žádá! Slovo se má přijímat v celém jeho obsahu, daného lidem. Duše má otevřít své dveře ke vpuštění Slova! Následuje-li tohoto požadavku, tak jsou pak hrubohmotné činy pozemského člověka jako samozřejmost takové, jak to „Slovo“ vyžaduje.
Člověk hledá vždy jen rozumové pochopení, což znamená roztříštění a tím také zmenšení, a vtěsnání do úzkých hranic. Tím přichází vždy opět do nebezpečí, že pozná jen zlomky ze všeho velikého, jak se to při tomto opět stalo.
Tělem učiněné, tedy vtělené živoucí Slovo Boží, bude muset navždy zůstat pozemským lidem tajemstvím, protože počátek těchto událostí se odehrál v Božském. Avšak až do Božského není schopna proniknout schopnost chápání lidských duchů, a proto zůstává první článek pro pozdější učinění tělem lidskému chápání uzavřen. Proto také není překvapující, že právě tento symbolický akt spočívající v rozdělování chleba a vína, nemohl být až doposud lidstvem ještě pochopen. Kdo však po tomto vysvětlení, které mu umožňuje představit si obraz, chce ještě proti tomu horlit, ten dává jen důkaz, že hranice jeho chápání končí v duchovním. Jeho zastávání dosavadního a přímo nepřirozeného vysvětlení těchto Kristových slov by dosvědčovalo jen bezohlednou zatvrzelost.