Velmi často se vynořuje otázka, zda-li se má člověk pozemského majetku zbavovat nebo o něj nedbat, pokud usiluje o duchovní zisk. Nerozumné by bylo, takovouto zásadu stanovit! Řekne-li se, že člověk nesmí lpět na pozemském majetku, jakmile touží po nebeském království, tak tím není řečeno, že má pozemský majetek rozdat nebo zahodit, aby žil v chudobě. Člověk může a má radostně požívat z toho, co mu Bůh zpřístupnil svým stvořením. To, že na pozemském majetku „nesmí lpět“ pouze znamená, že se člověk nemá nechat unést tak daleko, aby nahlížel na shromažďování pozemského majetku jako na nejvyšší účel svého pozemského života, aby tedy převážně „nelpěl“ na této myšlence. Takovýto postoj by ho zcela samozřejmě musel odchýlit od vyšších cílů. Neměl by pak na ně již žádný čas a ulpěl by skutečně všemi vlákny svého bytí už jen na tomto jediném cíli, spočívajícího v nabývání pozemského vlastnictví. Ať již by to bylo kvůli majetku samotnému, nebo kvůli zábavě, kterou jeho vlastnictví umožňuje, nebo také kvůli jiným účelům, na tom nesejde, výsledek by zůstal v podstatě vždy stejný. Člověk lpí a poutá se tím na čistě pozemské, čímž ztrácí výhled směrem vzhůru a nemůže stoupat.
Toto falešné pojetí, že pozemský majetek nepatří k duchovnímu úsilí, má přece u většiny lidí za následek také nesmyslnou představu, že veškeré duchovní snahy nesmí mít s pozemským majetkem nic společného, pokud mají být brány vážně. Jakou škodu si tím lidstvo samo přivodilo, nebylo jeho podivnému druhu nikdy známo.
Znehodnocují si tím duchovní, tedy nejvyšší dary, které jim mohou být propůjčeny; protože však tímto podivným stanoviskem měly být doposud všechny duchovní snahy odkázány na oběti a dary, podobně jako žebráci, tak se tím vplížil nepozorovaně také stejný postoj, rovněž vůči duchovním snahám, stejný jaký vzniká vůči žebrákům. Proto nikdy nemohly získat takovou vážnost, která jim v první řadě přísluší. Avšak samy tyto snahy musely předem v sobě nést ze stejného důvodu zárodek smrti, protože nemohly nikdy pevně stát na vlastních nohách, nýbrž zůstaly vždy závislé na dobré vůli lidí. Právě kvůli nejsvětějšímu, duchovnímu, aby je chránil a hájil proti lidstvu, nesmí vážně usilující člověk opovrhovat pozemským majetkem! Musí mu nyní v hrubohmotném světě sloužit převážně jako štít, aby mohl odrážet stejné stejným. Přivodilo by to nezdravý stav, když by chtěli ti co usilují vzhůru, v době materialistů, opovrhovat nejsilnějšími zbraněmi bezohledných protivníků! Byla by to lehkomyslnost, která by se mohla těžce vymstít.
Proto vy, skutečně věřící, nepohrdejte pozemským majetkem, který mohl být vytvořen také jen skrze vůli Boží, kterou se snažíte mít v úctě! Nenechte se však uspat z pohodlnosti, kterou s sebou může přinášet vlastnictví pozemského majetku, nýbrž ho používejte zdravě.
Právě tak je tomu se zvláštními dary takových sil, které slouží k léčení rozličných nemocí, nebo s podobnými blahodárnými schopnostmi. Nejnaivnějším způsobem, nebo chceme-li to říci správně, nejdrzejším způsobem se lidé domnívají, že jim tyto schopnosti mají být zdarma dány k dispozici, protože přece také z duchovna byly poskytnuty jako zvláštní dar k používání. Jde to dokonce tak daleko, že někteří lidé ještě očekávají zvláštní projevy velké radosti, jestliže se vlídně skloní ve velké nouzi k přijetí pomoci takovéhoto druhu. Takovíto lidé musí být vyloučeni od veškeré pomoci, i když by to bylo to jediné, co by je mohlo zachránit!
Takto obdaření lidé, měli by se nejprve sami učit více si cenit svého Božího daru, aby tak opět neházeli perly sviním. K poskytnutí opravdové pomoci potřebují daleko více tělesné a jemnohmotné síly, než právník ke své nejlepší obhajovací řeči nebo lékař při častých návštěvách u nemocných, či malíř při malování obrazu. Žádného člověka by přece nenapadlo, aby od právníka, lékaře nebo malíře očekával bezplatnou činnost, ačkoliv dobrá schopnost chápání je jako každá jiná vloha také jen „Božím darem“, ničím jiným. Odhoďte konečně tento žebrácký šat a ukažte se v rouchu, které vám náleží.